21. srpen 1968 byla středa – prostředek pracovního týdne, ke konci se chýlily prázdniny, mnozí byli v této době ještě na dovolených, jiní – mladší na táborech. Jak pro tehdejší Československo, tak také pro Bílinu byly důležité už noční hodiny předchozího dne. To, co se tuto noc odehrálo, převážná část veřejnosti ani náhodou neočekávala. Celé léto 1968 bylo hrozivě napjaté, své zásadně odmítavé stanovisko k reformním snahám v komunistickém Československu, dával jak tehdejší Sovětský svaz, tak další jeho satelitní spojenci, celkem otevřeně najevo. Nátlak byl všudypřítomný. Byl to ale stále hlavní spojenec, a to nejen v rámci státní ideologie, ale také v postojích a myšlení většiny občanů země. To se však mělo záhy změnit. Noc byla nezvykle hlučná, mnozí obyvatelé Bíliny ležící ve svých postelích najednou slyšeli nezvyklý hukot prolétajících vojenských letadel. Lidé vzápětí, mnozí s neskrývaným překvapením, poznali odkud přichází. Noc z 20. na 21. srpen 1968 se pro mnohé stala nejděsivějším zážitkem v životě (a to i pro mnohé z těch, kdo prožili nacistickou okupaci).
V 21:40 nahlásil velitel posádky ve Vejprtech operačnímu důstojníkovi Západního vojenského okruhu: "Dva tanky a dva transportéry s bílými pruhy přerazily hraniční závoru a míří směrem na Kovářskou a Hamry." Krátce po třiadvacáté hodině zaznamenaly západní zpravodajské služby elektronické oslepení radarů. Nad Prahou se snášela první letadla s výsadkáři. Ve stejné chvíli se dovolal na ministerstvo vnitra důstojník z pasové kontroly na Cínovci v severních Čechách: "Sovětské tanky zničily závoru a jedou do vnitrozemí..." Vzápětí v telefonu cvaklo, spojení se přerušilo.
Dvě hodiny po půlnoci, prakticky souběžně s odvysíláním oznámení o překročení státních hranic cizími vojsky v rozhlase (vysíláno v 01.55 hodin ráno), se v Bílině ve směru od Teplic objevila první vojenská technika včetně obrněnců a tanků. Okupační vojenské jednotky především "bratrské" sovětské armády a východoněmeckých Volksarme DDR v ulicích města zhatily veškeré naděje na svobodnější život. Další generace poznala tísnivý pocit z kolon tanků a vojenských vozidel drtících dlažbu při průjezdu městem. Bílinu zaplavila hesla a nápisy na zdech domů a plotech požadující odchod okupantů. Jedna část intervenčních vojsk pokračovala dále do Prahy, další část se usadila ve výcvikovém prostoru tehdejší Československé lidové armády u Červeného Újezdu nedaleko Bíliny (od počátku 90. let do roku 2005 uprchlický tábor), který zabrala. Tehdejší MěNV (Městský národní výbor) reagoval na iniciativu občanů s mírným zpožděním, leč příznačně; 1. září zakázal taneční zábavy, omezil prodej alkoholu a nařídil okamžité odstranění protiokupačních hesel v katastru města. Na podzim se připomínalo padesát let Československa, na sídlištích se sázely stromy svobody a na Bořni byla zapálena skautská vatra. Den znárodnění byl ignorován. Sovětská vojska zde zůstala až do roku 1991. V den prvního výročí okupace 21. srpna 1969, jak uvádí Ludomír Kocourek v knize Bílina v zrcadle staletí, chodili bílinští občané v černém s trikolórou (přirozeně jen někteří) a na znamení nesouhlasu s politickým vývojem zavlála z komína kotelny na sídlišti Za Chlumem černá vlajka. Téhož dne byly proti shromáždění obyvatel v Praze, Brně a Liberci nasazeny i tanky a několik lidí bylo zabito. Pro další generace měla být pravda o roku 1968 zamlčena.
