První písemná zmínka - rok 993 / Anno Domini 993
Hledat

J.K. Tyl - Prkoš Bílinský - Povídka z dějin domácích;psáno roku 1832/ Bílina údajně roku 1051:

- starý Samostříl obvinil Prkoše Bílinského, že pošlapal jeho role, zapálil dědinu a zahubil lidské životy. Prkoš toto obvinění nevyvracel a kníže Břetislav se velmi rozhořčil. Nejprve ho chtěl odsoudit k smrti, ale na Samostřílovu přímluvu mu stanovil jen trest v podobě úhrady trojnásobku poškozeného. Od tohoto okamžiku však začal Prkoš Břetislava nenávidět. Prkoš měl dceru Svatavu, která ochořela. V té době se u nich objevil mladý lékař Tutsa, který ji vyléčil a zároveň oba vzpláli láskou. Tutsa žil původně v Charvátsku. Až po smrti otce a těsně před matčiným skonáním se dozvěděl, že je z českého rodu Vršovců, a proto se vypravil do Čech a nohy ho donesly do Bílinského kraje. Tutsova otce vyhnal z Čech Břetislavův otec, a tak si Bílinský myslel, že bude Tutsa Břetislava také nenávidět, a svěřil se mu se svými zrádnými plány. Jeho slova však mladík označil za hříšná a vydal se na cestu ku Praze. Bílinský na něj poslal vraha, kterého Tutsa včas prokoukl a získal ho na svou stranu. Polský vrah Černuš se pak vrátil k Bílinskému a předstíral, že Tutsu zabil. Prkoš byl s jeho službami spokojen a hned mu dal další úkol. S poselstvím šel k saskému knížeti Othardovi, aby mu nabídl pomoc v boji proti Břetislavovi. Jak se to Černuš dověděl, poslal jednoho rolníka za Tutsou, aby mu skrz vymyšlenou pohádku naznačil, co se v Bílině děje. Do Bílinského kraje už přijel Othard, Usadil se tu a dokonce zatoužil po Svatavě. Ta byla z otcova počínání velice zarmoucená. Díky Černušovi se dověděla vše o Tutsovi, který nyní vystupoval pod jménem Jaroboj Charvátský, a byl to právě polský sluha, kdo pomohl Svatavě utéci. Mezitím zachránil Tutsa v bitvě Čechů proti Bavorům Břetislavovi život a ten ho pozval na svůj hrad. Tam přišel i posel od Černuše. Proto české vojsko vyrazilo ku Bílině. Když saští vojáci už doháněli Svatavu s Černušem, na obzoru se objevilo právě české vojsko. Svatavu zachránili, ale Černuš byl smrtelně raněn. České vojsko se pak vyrazilo k Bílině. Saští spolu s Bílinským byli však početnější a mocnější, a proto dlouho vyhrávali. Až pak Prkoš uviděl Tutsu, myslel si, že je to duch, a přestal bojovat. Z jeho počínání byli ostatní vojáci zděšeni a vzdali se. Češi zvítězili. Prkoš byl odsouzen k trestu smrti, ale předtím mu Svatava ještě slíbila, že již nikdy nebude s Tutsou. Břetislav Tutsovi vrátil všechen majetek po jeho rodičích, avšak k čemu mu teď byl, když si této radosti nemohl užít s milovanou osobou.

Vytvořte si webové stránky

JAKOUBEK z VŘESOVIC

Datum narození Jakoubka z Vřesovic není známo, světlo světa nejspíše spatřil krátce před rokem 1400. Tento zchudlý šlechtic pocházel z jižní Moravy z Vřesovic a původně se jmenoval Jakub, přičemž jméno Jakoubek je vlastně přezdívka, která ledascos vypovídá o jeho tělesném vzrůstu. Do Čech přišel v roce 1420 a brzy po vypuknutí husitských napokojů se přidal na stranu táboritů, mezi kterými si získal velmi silnou pozici a pověst skvělého válečníka. Již jeho současníci mu však vyčítali přílišnou slabost pro majetek. Po Žižkově smrti se stal jedním z táborských hejtmanů, postupně se jeho působiště přeneslo do severozápadních Čech, kde si vybudoval ohromné majetky. Stal se hejtmanem v Bílině. Zúčastnil se mimo jiné bitvy u Ústí nad Labem roku 1426, přičemž po husitském vítězství získal Ústí nad Labem na deset let pod svou správu. Po bitvě hustiští velitelé zakázali brát zajatce, Jakoubek se však pokusil zachrátnit významného příslušníka šlechtického rodu Gutštejnů, aby za něj mohl získat výkupné. Gutštejn však byl nakonec stejně usmrcen a Jakoubek jen potvrdil svou pověst hamižného nepříliš charakterního člověka. Od roku 1428 sídlil ve Žluticích, kde si nechal vybudovat hrad Nevděk, z jeho dalších pevností stojí za zmínku Oltářík. Roku 1432 se v Chebu zúčastnil jednání husitů se se zástupci Basilejského koncilu, velel také husitskému výpadu do Saska. V roce 1433 bojoval až za Bavorským lesem, také vypálil klášter ve Waldsassenu. Roku 1434 obléhal hrad Kostomlaty, který nakonec dobyl, aby jej po skončení revoluce formálně koupil od dědiců a tak svou držbu legalizoval. Roku 1438 se zúčastnil bitvy u Želenic, následně zastával důležitý post hejtmana žateckého a litoměřického kraje. V dalších letech pak byl pověřován důležitými úkoly především diplomatického charakteru (významná poselstva do zahraničí vedl např. v letech 1441 a 1443). Z počátku patřil mezi služebníky védody Albrechta Habsburského; po Albrechtově smrti se přidal na stranu jeho syna Ladislava Pohrobka a když i ten zemřel, sloužil Jakoubek až do své smrti Jiřímu z Poděbrad. Přesné datum jeho smrti není známo, naposledy je zmiňován roku 1461 v souvislosti se svou pří s Vilémem z Pnětluk. Jakoubek z Vřesovic patřil mezi pragmatické politiky a dobré diplomaty. Vyznačoval se velkou odvahou a statečností, ale také charakterovou nestálostí a prospěchářstvím- neváhal měnit strany podle momentální potřeby. Ačkoliv patřil mezi příslušníky sirotčího bratrstva, neváhal přijmout Zikmunda Lucemburského za českého krále, protože věděl, že mu panovník potvrdí jeho úchvaty z dob revoluce. Tento kalkul mu vyšel, navíc Zikmund Jakoubkovi věnoval majetky bývalého kláštera v Teplicích, dále Chomutov, Toužim, Ploskovice a Pátek. Po skončení první fáze husitských válek ( 1419 - 1434) patřil mezi vazaly rakouského vévody Albrechta Habsburského, zeťe Zikmunda Lucemburského a velkého nepřítele husitů. Od roku 1448 se ovšem počítal mezi straníky Jiřího z Poděbrad. Postupně se stáhl z aktivní politiky a zaměřil na vybudování silného rodového dominia v severozápadních Čechách, které pak sloužilo jako mocenská základna jedné z větví  rodu pánů z Vřesovic.

Projekt NetStranky.cz doporučuje

 
Navigace: Webové muzeum Bílina > Stará historie

Stará historie

Zdejší slovanské obyvatelstvo je přiřazováno k někdejšímu kmenovému území Lemuzů, které zaujímalo sídelní strukturu v povodí Bíliny mezi Krušnými horami a Českým středohořím. Celé toto území se dělilo na tři menší sídelní komory - mosteckou, bílinsko-duchcovskou a ústeckou. Bohatě vybavený hrob lemúzské, původně velkomoravské, kněžny z druhé poloviny devátého století objevený roku 1850 v nedalekých Želénkách dokládá, že u tohoto kmene již tehdy existovala nebývale bohatá a mocná vládnoucí vrstva. Tento hrob jasně dokládá spojitost Lemúzů s Velkou Moravou. V průběhu druhé poloviny devátého století začal význam zabrušanského hradiště upadat v souvislosti se sjednocováním země pod českých vládnoucím rodem Přemyslovců, za dob panování knížete Boleslava I. Ukrutného (935 až 972), který byl bratrem, ale také vrahem, svatého Václava. Právě v této době se novým správním střediskem oblasti stalo bílinské hradiště, vystavěné na rulovém ostrohu v místech někdejšího zámeckého parku nad Mírovým náměstím. Hradby vyrostly do výšky i do hloubky. Do hloubky pak dorostly do rozměrů, které si můžeme jen těžko představit. Hlavní hradba Bíliny dosáhla hloubky neuvěřitelných 19 metrů.

Vznik a počáteční vývoj bílinského hradiště a později městečka                                           

Břevnov 993.jpg

Pro určení data založení Bíliny byl stěžejním dnem 31. květen 993, kdy se v listině římského papeže Jana XV. o založení břevnovského kláštera u Prahy již objevil termín Provincia Bilinensis (Belinensis). Oporou přemyslovské moci byla soustava hradů, na kterých sídlily ozbrojené posádky a také zástupci vykonávající státní moc.Hradišť, respektive provincií bylo ve 12. století v Čechách asi dvacet a na Moravě pak osm. Provincií bývalo nazýváno hradské území, jehož hranice však ne byly stanoveny přesně, jak je tomu dnes u krajů. Správcem hradu byl jmenován kastelán (prefekt, hradní župan), který v dané oblasti zastupoval knížete a za odměnu dostával podíl na vybraných pokutách a výnos z propůjčených služebních statků. Jeho funkce nebyla zpočátku ani doživotní, ani nepodléhala dědictví a tak mohl být kastelán ze své funkce kdykoliv odvolán. Vedle kastelána se na hradském území vyskytovali také jiní úředníci, např. v roce 1169 je v bílinském obvodu uváděn správce knížecích lesů jménem Marek. Na hradech vznikaly i další orgány správy, například hradští soudcové vykonávající moc soudní. Hvězdenská statuta Břetislava I. z roku 1039 určovala kastelánovi soudní a trestní pravomoc v případech podléhajících veřejnému dohledu (vražda, opilství, prostituce atd.). Později byl vlastní výkon soudnictví rozdělen mezi několik hradských úředníků. Podobně byl řešen například výběr daní. Ačkoliv původní účel hradské soustavy byl vojenský, po ovládnutí území vystupovaly do popředí stále více správní úkoly, zejména veřejného pořádku a míru Z existence obou hradských úřadů vyplývá, jaké hlavní zájmy měl na Bílinsku panovník zosobňující český stát, byla to hlavně vojenská ochrana blízkých hranic a možnost lovu.Důležitost bílinského opevnění se ukázala i v průběhu války knížete Břetislava I. s králem Jindřichem III. v roce 1040.

Archeologická památková rezervace slovanského přemyslovského hradiště o rozloze 7,2 ha z konce 10. století. Bylo založena k zabezpečení českého státu až do 13. století do doby, kdy v blízkosti byl vybudován gotický hrad, který byl v poslední čtvrtině 17. století přestavěn na monumentální raně barokní zámek. Celý areál je dokladem historického a stavebního vývoje od slovanského hradiště až po barokní zámek.

V místech dnešního Zámeckého parku, na části dlouhé ostrožny na východním okraji města, se rozkládá slovanské hradiště. Jeho plochu chránily tři příčné valy, které vymezovaly vnitřní areál a předhradí: vnější, dnes již téměř zničený val na východní straně, střední val se širokým příkopem a na západní straně nižší val. Z těchto stran bylo hradiště lehce přístupné a opevnění odpovídalo přirozenému tvaru terénu. Archeologický výzkum v letech 1952 a 1961–1966 zjistil konstrukci mohutného středního valu, odkryl řadu sídlištních objektů včetně pozůstatků srubových staveb a kostrové pohřebiště, z jehož analýzy se usuzuje, že přibližný počet obyvatel hradiště činil asi 250 osob. Archeologický výzkum ověřil získané rozbory písemných pramenů, z nich vyplývá, že Bílina byla od 10. do počátku 13. století správním střediskem tzv. bílinské provincie přemyslovského státu, jež se rozprostírala přibližně na území Lemúzů a poprvé je jmenována v historických pramenech v papežské listině z roku 993. Skutečnost, že bílinský hrad není uveden v zakládací listině pražského biskupství z roku 973, kde jsou vyjmenovány všechny významné existující hrady, dovoluje předpokládat, že vznikl až v následujícím období.

Vítězné tažení českého knížete Břetislava I., vládnoucího v letech 1034 až 1055, do Polska, které se tehdy zcela rozpadlo a na jehož území došlo k živelné restauraci pohanství, narazilo na rozhodný odpor nového římsko-německého císaře, již zmíněného Jindřicha III., který se k původní Břetislavově myšlence pokusit se vytvořit velkou západoslovanskou říši, stavěl prokazatelně velmi nepřátelsky. Břetislav I. do Polské říše vpadl roku 1039. Toto jeho tažení mělo kromě připojení Slezska k českých zemím také výrazný náboženský motiv, jímž bylo převezení ostatků svatého Vojtěcha Slavníkovce a dalších světců z polského Hvězdna (polsky Gniezno) do Prahy a převzetí úlohy centra církevní provincie. Nový římský císař Jindřich III. podnikl, rok po svém nástupu na trůn, válečnou výpravu do Čech, aby donutil Břetislava vydat mu dobytá polská území. Křesťanská Evropa si přála znovusjednocené Polsko. Vláda českého Achilla, znamenala boje i spojenectví s Říší, hlavně vývoj směřoval od rozvrácené země až k politicky silnému státu Vratislava II. Po smrti Oldřicha v roce 1034 na trůn nastoupil slepý bratr Jaromír, jeho dosazení nebylo trvalou jistotou, hned jak se ze zahraničí vrátil syn Oldřicha Břetislav, Jaromír v jeho prospěch rezignoval. Břetislav nejprve zklidnil rozpory a ambice jednotlivých předáků a rodů. Jaromíra, který byl z osobní msty zabit, nezachránil. Nový vládce nezanedbával ani vztahy s Říší. Kníže na dvorském sjezdu v Bamberku přislíbil císaři Konrádu II. pomoc v boji proti pohanským Luticům. Rukojmí v Říši musel zanechat. Tažení bylo úspěšné, Konrád se chystal na boje v Burgundsku a Itálii a nevěnoval východní politice. Polsko bylo po smrti Boleslava Chrabrého oslabeno a Říše nepotřebovala sil ke krocení polské výbojné politiky do zájmových sfér impéria. Právě oslabení Polska si uvědomoval Břetislav, a s Poláky bylo ještě nutno vyřídit staré účty z let 1003-1004. Kořist vypadala lákavě, Břetislav chtěl z tažení získat i něco politicky. Vhodná chvíle k invazi do Polska nastala v roce 1039. Ve Velkopolsku a Mazovsku probíhalo povstání, panovník nebyl v zemi. Situace nebyla stabilní ani v Uhersku, kde vládl Petr Benátčan, spoléhal ve své vratké pozici na Břetislava. Konrád zaměstnán západní politikou, v nenávisti k potomstvu Boleslava Chrabrého, neměl proti již zřejmému tažení protesty.  V červnu 1039 vpadlo české vojsko do Slezska, hrady se vzdávaly bez boje, na konci července vojsko vstoupilo do Hnězdna, cíle tažení. Až nyní se ukázal Břetislavův smysl celé akce. Biskup Šebíř vyzvedl ostatky svatého Vojtěcha. K tomu byly získány ostatky jeho bratra Radima a dalších 5 poustevníků. Nad Vojtěchovým hrobem Břetislav vyhlásil nové zákony. Smysl tažení se naplnil. Světec byl přenesen do Prahy, kořist byla nesmírné bohatá. Přenesení mučedníka bylo součástí širšího plánu. Povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Vlastní arcibiskupství v koncepci Oty III. (císaře) bylo předstupněm k vlastnímu království. To se nepovedlo. Konrád v roce 1039 zemřel a jeho syn Jindřich III. už nebyl tak štědrý, východní politiku pečlivě sledoval. Břetislav se proto obrátil na papeže Benedikta IX. Ale ani ten nesvolil. Navíc se čeští bojovníci při převozu údajně dopustili těžkých hříchů, museli se zodpovídat. Kritické se staly vztahy s novým císařem Jindřichem III. Vynutil si knížecího syna Spytihněva, jako rukojmí. Domáhal se vrácení kořisti prostřednictvím polského Kazimíra. Účelově podporoval svého vazala, aby zabránil vzestupu východního souseda. Vpád v roce 1039 Jindřich už nestihl, nastal až v roce 1040.

Břetislav se na válku připravil. Uherský král Petr, chránil Čechy proti Rakousku, kníže tak mohl stáhnout síly z Moravy. Německé vojsko vyrazilo ve dvou kontingentech. Silnější, jižní vojsko vedl sám Jindřich. Mířilo z Řezna ku Plzni a Praze, jim se postavil Břetislav. Severní části, saské a slabší velel míšeňský markrabě Ekkehard II. Jim se měl postavit bílinský kastelán Prkoš, posílen vojáky z Moravy a Uher. 15. srpna se obě německá vojska dala do pohybu. Když Jindřich zjistil zátarasy, poslal zvědy. Ti dlouho nepřicházeli, proto 22. dal panovník pokyn k překonání překážek. Vojsko se dostalo do okolí pozdějšího Brůdku, kde na ně zaútočili ze skrytého opevnění Češi a porazili je, druhého dne byl zničen i oddíl zvědů (Oty ze Schweinfurtu - Břetislavova švagra). 24. srpna se do Čech dostal i severní německý kontingent. Obrana zcela selhala, ustoupila do vnitrozemí. Až s příchodem zpráv z jihu se Ekkehard stáhl. V jednáních německá strana uznala daný stav polských věcí, vyměnili se zajatci (rukojmí Spytihněv). Břetislav byl vítěz, ale musel řešit zradu Prkoše, který ať už ze strachu, bez naděje na vítězství, nebo za peníze, opustil pohraniční opevnění. Byl popraven jako budoucí výstraha šlechtě. K dalšímu roku (1041) se situace komplikovala, v Uhersku nastal převrat, což znamenalo ztrátu posil i ochranu proti rakouské marce. A Jindřich III. nechtěl věci nechat, tak jak byly. Jediným východiskem pro krále bylo Břetislavovo pokoření, marně kníže nabízel jednání, měl se vzdát polské kořisti. To bylo pro knížete nepřijatelné.

Jindřich chystal další úder, poučen z předchozích zkušeností s větší pečlivostí. Ze severu měl táhnout opět Ekkehard, král opět Šumavou. Proti jižní Moravě měl táhnout Leopold, syn bavorského markraběte. Situace byla pro Čechy kritická. Tažení opět začalo k polovině srpna. Jindřichovým silám se podařilo obejít hraniční opevnění, české vojsko muselo ustupovat. Nepřítel za loupení a drancování postupoval k Praze, kam se stáhl Břetislav. V pevném pražském hradu se mohl ubránit, ale začali ho opouštět čeští velmoži i biskup Šebíř. Břetislav se musel vzdát.Mírové podmínky (sjednané 29.9) byly tvrdé. Břetislav se musí podrobit králi, jako náhradu zaplatit velkou finanční částku, stejně jako tributy za poslední tři roky, vrátit zajatce z polského tažení a kořist. Musel zrušit pohraniční opevnění, a odevzdat rukojmí.První tažení římskoněmeckého císaře Jindřicha skončilo naprostým neúspěchem. České vojsko agresorovo tažení roku 1040 zaskočilo a porazilo v zemské bráně u Brůdku (u Domažlic). Druhé tažení Jindřicha III. bylo již úspěšnější. Římskoněmeckému vojsku tentokrát při vstupu do Čech přes šumavské lesy pomohl tamní zchudlý šlechtic Vintíř, žijící jako poustevník. Německé oddíly tak prošli do českého vnitrozemí nehlídanou stezkou téměř beze ztrát.Do severozápadních Čech se pokusil s nepříliš četným vojskem dostat míšeňský markrabě Ekkehard. Tehdejší bílinský kastelán PRKOŠ měl sám k disposici dostatek sil (byl také velitelem vojska z Moravy a pomocného sboru s Uher), aby mohl postupu Sasů efektivně zabránit.

Ekkehard však Prkoše podplatil a jeho vojsko tak bez nesnází prošlo zemskou branou u Chlumce, kterou Prkoš samozřejmě, podle dohody, dostatečně nehájil. Vojsko míšeňského markraběte Ekkeharda po devět dní plenilo krajinu kolem řeky Bíliny v okolí Mostu (Hněvin Most). S největší pravděpodobností bylo právě tehdy zničeno, na počátku zmíněné, kmenové hradiště Lemúzů u Zabrušan. Po vítězství nad Jindřichem III. v bitvě u Brůdku přitáhl kníže Břetislav na sever. Ekkehard téměř okamžitě uzavřel mír a odtáhl zpátky do Saska. Bílinský kastelán Prkoš byl jakožto podlý zrádce velmi krutě mučen, popraven, zohaven a vhozen do řeky Bíliny.

Z tohoto historického příběhu vyplývá, že panující rod Přemyslovců dovedl velice nemilosrdně naložit s každým, kdo ho podvedl nebo dokonce zradil jako bílinský kastelán Prkoš. Po Prkošovi se bílinským kastelánem stal roku 1043 Eppo. Z téhož roku pochází i listina dokládající existenci Bíliny - "Predicus Eppo, Belinensis urbis tum prefectus". I horlivá služba Přemyslovcům však mohla svému nositeli přinést ohromné potíže. Když dal český kníže Spytihněv II. (1055 až 1061) uvěznit svou švagrovou, první manželku svého bratra, pozdějšího knížete a prvního českého krále Vratislava II. (vládl 1061 až 1092), svěřil dozor nad ní svému oddanému přívrženci MSTIŠOVI. Ten si při plnění svého úkolu počínal velmi horlivě a patrně i krutě. Dokonce se traduje, že ji připoutával řetězem, ač byla gravidní, každou noc ke své noze, aby nemohla prchnout. Po měsíci takového věznění a mučení byla zásluhou tehdejšího pražského biskupa Šebíře propuštěna, ale na cestě za Vratislavem, který odešel do Uher, zemřela. Za tuto nelidskou službu poté obdržel od knížete Spytihněva odměnou úřad bílinského kastelána. Kronikář Kosmas píše, že kníže Spytihněv II. nechává z Česka vyhnat veškeré Němce. Moderní výzkumy ukazují, že Kosmas situaci dost vyostřil. Spytihněv nechává vyhnat "pouze" svou matku Juditu a abatyši sv. Jiří (obě z Německa), ale kvůli osobním sporům.Spytihněv však záhy (roku 1061) zemřel a jeho nástupcem se stal Vratislav, což nebyla pro bílinského kastelána Mstiše nijak povzbudivá zpráva. Župní správce Mstiš (Mzstis) se pokusil si nového panovníka usmířit a tak ho pozval na vysvěcení vlastního soukromého kostela sv. Petra (předchůdce dnešního kostela sv. Petra a Pavla na centrálním Mírovém náměstí). Kníže do Bíliny skutečně přijel, avšak v průběhu hostiny byl hradní správce Mstiš upozorněn, že má být z úřadu bílinského kastelána pro svoji činnost za vlády knížete Spytihněva sesazen. Jelikož si nedělal žádné iluze o svém dalším osudu, urychleně z hostiny uprchl a zachránil si tak alespoň život. Že se již tehdy vznikající šlechta do značné míry vymezovala vůči králi svědčí Mstišova slova po jeho odvolání z postu kastelána bílinského hradiště:"… Knížetem jest a pánem, se svým hradem ať učiní, co se mu líbí. Co však můj kostel dnes má, nemůže mi kníže odníti…".

Mstiš se od svých předchůdců ve funkci kastelána lišil tím, že již měl své vlastní statky a mohl si dovolit i založení soukromého kostela. O mimořádné důležitosti bílinské provincie pro Přemyslovce svědčí i listina knížete Soběslava I. pro Vyšehradskou kapitolu z roku 1130, v níž Bílina v řadě "in his civitatibus" následuje ihned za Prahou, Vyšehradem, Sedlecí a Litoměřicemi. Mstišův dvorec se rozkládal někde v prostoru od dnešní městské knihovny po tzv. starý zámek. Mstišův nástupce, bílinský kastelán KOJATA, byl sice velikým oblíbencem českého knížete a krále Vratislava, ale roku 1068 musel také on odejít do vyhnanství, když se s panovníkem neshodl ve sporu o obsazení pražského biskupství, když měl na tamní biskupský stolec nastoupit německý biskup Lanz.

Antifonář 1.jpg
Antifonář 2.jpg

Bílinský antifonář - významná památka pozdně románské knižní malby na českém území

Podle některých historiků byl Kojata předkem slavného rodu Hrabišiců, který ve 13. a 14. století výrazným způsobem zasahoval do našich dějin. Hrabišici si v průběhu dvanáctého století vytvořili ze statku v bílinské provincii poměrně mohutnou základnu. Zakladatel rodové moci Hrabišic byl u dvora pražských knížat v letech 1189 až 1197 (tehdy vládnoucí česká knížata: Bedřich, Konrád Ota, Václav, Přemysl Otakar, Jindřich Břetislav a Vladislav III.) nejvyšším komorníkem a jeho mladší bratr SLAVEK je uváděn v letech 1196 až 1207 jako bílinský kastelán. V letech 1198 až 1201 a 1212 až 1222 působil dokonce jako přední dvořan českého krále Přemysla Otakara I. Některé dobové listiny jej pro jeho vysoké postavení pojmenovaly Slauco magnum. Udržoval si i vlastní družinu a dvůr, jehož členy byli vladař (villicus), jídlonoš, číšník a celník. Jeho potomci sídlili na hradě Oseku a používali rodového jména "páni z Rýzmburka" (Osek - německy Reisenberg). Česká šlechta napodobovala panovníka nejen způsobem života, ale i zakládáním kostelů, klášterů a poddanských městeček. K rozvíjení kulturní činnosti se šlechta snažila získávat německé mnichy. Tak vzniklo v Čechách mnoho mužských i ženských klášterů, a tak přišel i řád cisterciáků z bavorského Waldsassenu i se svým opatem Ruthardem na pozvání hraběte Milhosta do Maštova. Pro neustálý útisk a loupežné přepady však mniši toto místo brzy opustili a přijali nabídku Slavka, bílinského správce (comes Bilinensis), na zařízení kláštera, který jim vyhověl. Jestliže manželka krále Vladislava II. Judita v letech 1158 až 1164 na území tehdy poddanského městečka Teplic založila benediktinský klášter, vybudoval Slavek v letech 1196 až 1198 zmíněný cisterciácký klášter na svém rodovém panství v Oseku.

Výňatek z pořadu České televize "Krajinou českých hradů známých i neznámých" - díl devátý - stopáž 4.22 minut - 7:41 minut pojednává o hradu Rýzmburku: (v přípravě)

Ve dvacátých letech 13. století založila Vratislava, manželka kastelána Kojaty z rodu Hrabišiců, klášter Sester Božího hrobu ve Světci u Bíliny (na místě kláštera, zrušeného na pokyn císaře Josefa II. dnes stojí místní zámek). Hrabišův bratr Slavko působil za Přemysla I. Otakara v úřadu nejvyššího komorníka. Společenský vzestup dával najevo tím, že si vytvořil vlastní družinu a šlechtický dvůr, v čele s vladařem (villicus), dále jídlonošem, číšníkem a celníkem. Svého panovníka napodobil i jinak. V roce 1196 vznikl pod patronací opatství ve Waldsassenu cisterciácký konvent a Slavko jej usadil na svém panství. Štědrý velmož i jeho potomci zajistili klášter bohatým nadáním pozemků, dvorů, vesnic a důchodů. Současně vznikala a rozrůstala se velmožská, neboli poddanská městečka: klášterní Teplice, Duchcov (původně Hrabišín), Bílina a ve čtrnáctém století také Krupka. Královská moc si v této oblasti vytvořila opěrné body založením královských měst Mostu a Ústí nad Labem. Bílinsko patřilo mezi nejmenší kraje, skládalo se ze dvou žup a děkanátů. Ústecká župa sahala od Bořislavy na území dnešního německého spolkového státu Sasko. Její kastelánové sídlili na hradě Královský kámen a soudní moc se vykonávala přímo v Ústí nad Labem.

K Ústecké župě patřili kromě jiných také legendární Stadice, Svádov a Valtířov na pravém břehu Labe a pravděpodobně i Střekovský hrad v Ústí nad Labem. Bílinská župa, byla po darování Bíliny do rukou Ojíře z Friedeberka přejmenována na kraj Mostecký. Správní úřad byl přestěhován do Mostu. Bílina se stala poddanským městečkem. Provincii Bilinensis nahradila provincia Pontensis. Město tehdy tvořilo úzký obdélník orientovaný od severu k jihu a protínaný dvěma rovnoběžnými ulicemi (v současnosti Komenského a Seifertova, jejichž součástí tehdy byly dnes samostatné ulice Želivského a Wolkerova) jdoucími přes pravoúhlé náměstí. Na jihovýchodní části centrálního náměstí se rozkládal kostel sv. Petra a Pavla, proti němu na nároží stála, na místě dnešní Základní umělecké školy a Městské knihovny, nejstarší radnice. Město tehdy mělo tři brány, vedly směrem na Teplice, Prahu a Most. Před každou z nich existovalo stejnojmenné předměstí, přičemž na Mosteckém, v dnešní Důlní ulici, od třináctého století stál (koncem třicetileté války přestavěn do své poslední podoby) dnes již zbořený kostel sv. Štěpána. Újezd byl tehdy vsí, která patřila nejprve biskupství v Praze a pak se stala državou bílinského hradu. Do poloviny devatenáctého století však Újezd zůstal relativně samo statnou osadou. Poprvé se v pramenech připomíná roku 1289, kdy se v listině Oseckého kláštera také objevuje nejstarší dochovaná pečeť Bíliny. Zhruba do první poloviny třináctého století spadají první ucelenější poznatky o státoprávním uspořádání města a jeho okolí, které samozřejmě souvisí s uspořádáním celého království. Výrazem městské svébytnosti se stávalo právo užívat pečeti a znaku a výstavba radnic, kde se scházela městská rada. Městské pečetidlo (typář) opatroval purkmistr, stejně jako klíče od městských bran. Vyspělejší správa se promítla do rozšiřující se úřední agendy, která si vynutila vznik samostatných písemností - městských knih.

Z hlediska vnitřního života města bylo důležité stanovení právní normy, dle níž se bude město řídit, tj. na jakém základě bude vystavěno jeho městské právo. U nás přicházely v zásadě v úvahu dva vzory - právo jihoněmecké (dle tzv. Švábského zrcadla; též nepřesně označované jako právo norimberské) a magdeburské neboli sasské (tzv. Sasské zrcadlo), podle něhož se řídila většina měst severozápadních Čech, ale také např. Menší Město pražské. Mimořádné postavení si mezi nimi získaly Litoměřice, které se v případě sporných věcí staly pro ostatní města magdeburské oblasti odvolávací instancí. Odvolání za hranice království, do Magdeburku, zakázal Jan Lucemburský, proto se hovoří i o oblasti práva litoměřického. Podoba státní správy byla tehdy v Českém království jiná v Čechách a jiná na Moravě. Čechy se dělily na kraje a provincie-arcidiakonty. Morava měla nižší stupeň správy dělící její území na menší kraje, župy a děkanáty. Kraj tak sestával z několika žup či děkanátů. Mezi větší kraje, pozdější arcidiakonty patřilo také Bílinsko (Bělinsko).Bílina sice ve dvanáctém století pozvolna ztrácela svůj politický význam, avšak udržela si dosavadní vliv jako církevní středisko. Původně privátní Mstišův kostel sv. Petra a Pavla postupně převzal funkci farního kostela, a když se na počátku třináctého století pražské biskupství rozčlenilo na menší obvody - arcijáhenství, stala se Bílina církevním střediskem naší oblasti. Hned první známý bílinský arcijáhen a litoměřický probošt Benedikt, neboli Beneš, byl významným rádcem, písařem a od roku 1220 také kancléřem českého krále Přemysla Otakara I, který ho v této funkci poslal, v průběhu četných sporů mezi světskou a církevní mocí v Čechách, k papeži do Říma.

Druhým, a posledním známým, arcijáhenem v Bílině byl mezi léty 1229 až 1239 jakýsi Přibyslav. Roku 1290 městečko přešlo do vlastnictví ALBRECHTA z ŽEBERKA, purkrabího z Kadaně, který byl ještě držitelem hradu Žeberk a Jezeří. Pocházel z Míšeňska, byl původně stoupencem Záviše z Falkenštejna, poručníka budoucího krále Václava II. a manžela české královny Kunhuty, avšak po jeho popravě v roce 1290 převlékl kabát a v roce 1292 přešel na stranu krále Václava II. přičemž se stal jedním s jeho nejpřednějších dvořanů. Roku 1299 se objevují nejstarší zmínky o zdejším pečetidle na písemnostech.  V roce 1302 zřídil Albrecht v Bílině hospitál řádu německých rytířů a svěřil jim patronát nad městským kostelem (kostel sv. Petra a Pavla) spolu se špitálem a důchody, dvěma mlýny a vybíráním desátek z panských vinic.

Ti pak za ložili ve městě latinskou školu, zmiňovanou poprvé roku 1342. Městečko, které mělo tehdy převážně německý ráz, získal roku 1318 i s panstvím dvořan krále Jana Lucemburského OTA z BERGOVA.

Představiteli města byli zpočátku členové tzv. rodového či radního patriciátu. Ti vynikali podnikavostí a bohatstvím, opřeným především o pozemkový majetek v okolí města. Po polovině čtrnáctého století rodový patriciát ustupuje do pozadí a vznikl nový patriciát, kam pronikají jak velcí kupci, tak nejbohatší řemeslníci, kteří do rozhodování města promítli i zájmy cechů, jako základní ekonomicko-správní jednotky řemeslné výroby. Tak vstoupila do městských obcí a do městských rad i střední vrstva měšťanů. V mnohých městech, včetně Bíliny, byla tato vývojová fáze provázena i změnou národnostního složení městských špiček. Nový pán Bíliny nechal roku 1319 vybudovat nedaleko Chlumce hrad Kyšperk, který se stal na úkor Bíliny základem nového dominia.

Jednou z důležitých součástí středověkého správního systému bylo město a s ním rychtáře (z německého Richter). Rychtář byl úředníkem zeměpanským (zástupce krále) nebo vrchnostenským a jeho jmenování nebylo ničím vázáno. Rychtář stál v čele města a jeho úlohou bylo především vedení soudnictví a vybírání daní pro královskou pokladnu. Základem rychtářova postavení byl, vedle zvláštních práv a soudních pokut, především nemovitý majetek. Rychtář byl jmenován buď dočasně (1 rok) nebo se stal koupí dědičným vlastníkem úřadu i nemovitosti. Do poloviny 18. století se v podstatě úřad rychtáře nezměnil, jen v královských městech byl v roce 1547 zřízen úřad císařského rychtáře. V roce 1783 byl úřad rychtáře zrušen a jeho působnost převzaly tzv. magistráty, které byly složeny z převážně placených úředníků. Souběžně s úřadem rychtáře se na konci 13. století, a především ve 14. století, jak se vzmáhala města, rozšířil úřad purkmistra (z německého Bürgermeister). Purkmistr stál v čele městské rady, kterou tvořili volení zástupci měšťanů – konšelé ( z latinského consules). Konšelé, kterých bylo zpravidla dvanáct, se ve funkci purkmistra zpočátku střídali, a to většinou po čtyřech nedělích. Úřad purkmistra měl na starosti především samosprávu města, jejímž centrem byla radnice. Purkmistr patřil k nejbohatším měšťanům, k patriciátu. Když v jednotlivých městech úřad rychtáře postupně zanikl, převzal jeho funkce purkmistr.

Ačkoliv Bílina ležela na významné zemské stezce vedoucí z Nakléřova přes Louny na Prahu a konaly se zde pravidelné výroční trhy, ztrácela poznenáhlu na svém někdejším významu. Zůstala poddanským městečkem. Základ městské samosprávy spočíval v městské obci (communitas, stadtgemeinde), sdružující všechny plnoprávné měšťany. Pro větší pružnost jednání z ní byli vybírání obecní starší, aby v případě neshod mohli snáze dospět k dohodě s konšely neboli přísežnými (consules, iurati, geschworene, též kmeti - scabini, schöffen), kteří tvořili městskou radu. Města litoměřické oblasti rozlišovala kmety, kteří byli přísedícími soudu a konšely či přísežné, zasedající v městské radě. Kompetence městské rady zahrnovaly záležitosti politické, finanční a hospodářské a v již naznačeném smyslu i podíl na moci soudní. V čele městské rady stál nejprve rychtář, brzy ho ale nahradil purkmistr (magister civium). Podrobných zpráv z této doby existuje poměrně málo, protože se v Bílině dochovaly městské knihy až od konce šestnáctého století.Víme však, že se v okolí městečka pěstovala vinná réva. Kolem roku 1290 byla v okolí města i v Bílině samotné poprvé písemně doložena existence vinic. V roce 1302 je připomínán měšťan Eberhard, který dodával ze své vinice víno řádu německých rytířů do Chomutova. Roku 1366 tehdejší vlastník Bíliny, ALBRECHT z BERGOVA udělil bílinským měšťanům "mezi zdmi anebo krom zdí přísedícím" významné privilegium. Stanovil, že jejich movité i nemovité jmění už nespadalo na něho ani jeho nástupce, ale mohlo přejít na pokrevného příbuzného až do sedmého kolena. Od roku 1237 až do počátku patnáctého století patřila Bílina výhradně německým držitelům. V Bílině byl na výši i kulturní život. Jeho dokladem je existence dvousvazkového iluminovaného bílinského antifonáře (kniha liturgických zpěvů), který je cenným dokladem českého středověkého knihařství.Škola je v Bílině písemně doložena k roku 1342, vyučovalo se v ní latinsky, rektorem školy byl jakýsi Andreas. Na sklonku čtrnáctého století Bílinu získal Jiří z Janovic a po něm Boček z Poděbrad.

Roku 1404 je doložena první zmínka o nedaleké vsi Chudeřice, která je dnes průmyslovým zázemím Bíliny. Teprve v roce 1407 připadlo bílinské panství KOLDICŮM z KRUPKY, kteří se postupně počešťovali. Roku 1408 Koldicové privilegium předchozího pána Bíliny vůči měšťanům ještě rozšířili, movitý a nemovitý majetek tak mohli dědit příbuzní, bez ohledu na místo jejich bydlišti ve městě, v Čechách a dokonce i mimo království. Rozsah bílinského dominia je částečně znám teprve ve stavu z patnáctého století. Anežka z Landštejna jako vdova po Hanušovi z Koldic spravovala zástavní manské panství Krupka a Bílina jako poručník svých nezletilých synů Těmy a Albrechta.

Společně s nimi v roce 1470 koupila části vsi Radovesice a ves Štěpánov a připojila je panství Bílina. Když mladí Koldicové dosáhli plnoletosti, převzal majetek Těma. Obtížnou finanční situaci se snažil řešit zástavou panství Bílina a Krupka. V roce 1495 uzavřel kupní smlouvu s Jindřichem z Vřesovic a zástava měla vypršet v roce 1501. Nedostatek finančních prostředků donutil Těmu z Koldic, aby využil nabídky Děpolta z Lobkovicz, který za půjčený obnos chtěl získat Krupku s cínovými doly. Nakonec byla 29. 6. 1502 uzavřena kupní smlouva na panství Bílina, které jako manskou zástavu získal Děpolt z Lobkovic. Jemu nakonec král Vladislav Jagellonský 3. 4. 1513 propustil Bílinu z manství a dal mu ji do dědičného držení. Tehdy k němu přináleželi vesnice Kutterschitz, Kutschlin, Trzinka, Stepanow, Rothaugest, část Radovesic a Schladnig (českými ekvivalenty německých názvů jsou mimo Radovesic podle pořadí: Chudeřice, Kučlín, Dřínek, Štěpánov, Červený Újezd a Zlatníky). Tento výčet zcela určitě není úplný. Těma z Koldic, původem příslušník rytířského míšeňského rodu, jenž působil jako komorník krále Jana Lucemburského, se stal zakladatelem české větve rodu Koldiců. Východištěm rodu stal se hrad Krupka na severu Čech. Mezi další majetky rodu patřily panství hradů Bílina a Borek.

Je však zřejmé, že na obsazování farností v tomto panství ve čtrnáctém století a v předhusitské době měli rozhodující vliv němečtí rytíři z Chomutova, kteří se stali patrony kostela sv. Petra a Pavla. Zhruba v té době, přesně roku 1420, byl na Újezdě založen dosud stojící kostel Nanebevzetí Panny Marie. Bílinské panství bylo v předhusitské době, v důsledku osídlovací politiky Přemysla Otakara II., převážně německé a katolické, a tak je téměř jisté, že šlechtici, měšťané a nejspíše i sedláci husitské myšlenky ani jejich nositele nevítali, ale naopak jim kladli houževnatý odpor. Hranice bílinské provincie ve směru na Ústecko probíhala mezi Teplicemi a Krupkou, obráceně ve směru na Žatecko byla hranice mezi Rvenicemi a Jirkovem. Bílinský děkanát, součást Bílinského arcidiakontu, se skládal z poměrně velkého počtu měst a obcí.

Tak, jako v celých Čechách, byla i v jejich severozápadní části situace církve v období po husitských válkách velmi složitá. Církevní struktury i její majetkový základ byly narušeny a bílinské arcijáhenství se stejně jako ostatní opíralo majetkově jen o přímé beneficium arcijáhena. Arcijáhenství podléhalo pražské metropolitní kapitule, neboť úřad arcibiskupa byl do roku 1561 neobsazen. Součástí arcijáhenství byl děkanát bílinský a děkanát ústecký. V obou děkanátech zůstávaly silné katolické pozice, utrakvismus tu velký význam neměl, což souviselo i s národnostním složením obyvatel a blízkostí hranic s Německem. Katolictví tu jistě udržovali i nejvýznamnější katoličtí patroni farností - Koldicové a Lobkovicové postupně na Bílině, Vřesovci v Teplicích, Koldicové, Vřesovcové a po nich zejména Kolovratové a Valdštejnové na Krupce a osecký a světecký klášter.

V té době byla Bílina vlastněna významným šlechticem Albrechtem z Koldic, dvorským sudím a věrným stoupencem a rádcem císaře Zikmunda Lucemburského. Albrecht byl zarytým odpůrcem husitů, působil na pozici královského purkrabího v Kadani a kromě Bíliny držel hrady Starý a Nový Žeberk. Jeho sídelní hrad Krupka byl někdy v letech 1429 - 1433 dobyt a vypálen husitskými vojsky Jakoubka z Vřesovic. Když ve dnech 4. až 11. července 1421 táhli Pražané spolu s Lounskými a Žateckými pod vedením Jana Želivského do severozápadních Čech, zaútočili 12. července také na opevněný hrad s německou posádkou v Bílině. Pražský kolegiát, kronikář tohoto období, k události poznamenal:"...téhož roku Pražané...Bílinu, město i hrad zkazili útokem a četné lidi upálili a zavraždili". Bílinským purkrabím byl v té době RAMPOUT z GORENZ, Pražané jej nechali sice prozatím naživu, ale vypořádali se s ním při ostřelování Mosteckého hradu Hněvína. Husité dobyli také Duchcov, jehož majitelem byl míšeňský markrabě Wilhelm, a vypálili osecký klášter. Po neúspěchu při dobývání města Mostu se stáhli zpět do vnitrozemí. Neslavně se do historie Bíliny zapsal rok 1423, kdy do Bíliny vtrhl saský vévoda a při té příležitosti nechal vypálit sto okolních vesnic. V dalším průběhu husitských válek zde probíhaly četné boje mezi místní, převážně německou, katolickou šlechtou podporovanou ze Saska a husity, kteří se pokoušeli celou oblast plně ovládnout. Nakrátko, roku 1426, byl pravděpodobně správcem Bíliny opět nějaký příslušník rodu pozdějšího českého krále Jiřího z Poděbrad.

Bílinu tak získal JAKOUBEK z VŘESOVIC, známý a vlivný husitský hejtman, jenž nashromáždil velký majetek. Do poloviny dubna 1426 Jakoubek stihl shromáždit vojsko z Lounska a Žatecka v Bílině a k vojenskému tažení se začaly chystat i ostatní husitské svazy. Z východních Čech se přesunul Jan Roháč z Dubé, tehdy velitel táborsko-sirotčí posádky a zaútočil na Benešov nad Ploučnicí. O zničení města a hrůzách, které ho provázely, psal okamžitě do Lipska jakýsi Václav, který byl posádkou v Ústí nad Labem.  List byl pochopitelně motivován strachem z předpokládaného přepadu města. Nebyly to obavy liché. V květnu patrně proběhla jednání husitských velitelů na dvou místech v Mladé Boleslavi a ve Starém Bydžově. Jejich vojska pak ve dvou proudech postupovala k České Lípě, kterou ovládli 19. května. Část pražanů včetně Zikmunda Korybutoviče snad směřovala přímo k Litoměřicím. Vojsko hradišťsko-táborské, k němuž patřil i Prokop Holý, operovalo někde kolem Teplic a je možné, že předstíralo přípravy na pochod k další saské enklávě, k Mostu. Stále se jednalo o roztříštěnou, těžko postižitelnou frontu, o jejímž postupu a akcích máme navíc jen kusé zprávy, z nichž mnohé vznikly až o desítky let později. V roce 1435, když vyjednával na sněmu v Brně s císařem římským a králem českým a uherským Zikmundem (Sigmundem) Lucemburským, byl titulován jako držitel hradu a města Bíliny, dále hradu Kostomlaty, Kyšperku, Andělské Hory na Karlovarsku, Žlutic, Teplic a Ústí nad Labem, přičemž právě Zikmund daroval roku 1437 Teplice i s klášterem své manželce Barboře Celské. Aby udržel své bohatství, byl ochoten se spojit s každým, kdo mu mohl jakýmkoliv způsobem prospět. V roce 1438 pomohl Sasům porazit své bývalé spolubojovníky, vojsko lounsko-žateckého svazu v bitvě u Želenic (severočeské Lipany).

Nakonec se stal stoupencem zemského správce a pozdějšího husitského krále Jiřího z Poděbrad. Všechny statky získané za husitských válek sice neudržel, přesto se stal zakladatelem velkého rodového majetku.  Za Jakoubka z Vřesovic byl purkrabím v Bílině DOBEŠ z VCHYNIC, který zpečetil Jakoubkovo rozhodnutí, aby Bílinské odumřelé statky spadali na příbuzné až do sedmého kolena a dokonce dovolil Bílinským pojmout tři Židy za sousedy. Bílinu však musel pod tlakem saských knížat vrátit na základě smlouvy sepsané 10. prosince 1436 pánům z Koldic. I poté si město uchovalo českou většinu. Zvláštní privilegia, která Albrecht, Hanuš a Těma z Koldic udělili Bílině, město hospodářky i politicky posílily: roku 1437 slíbili bílinským měšťanům i všem dalším obyvatelům bílinského panství, že jim nebudou bránit v přijímání pod obojím způsobem.

Konservativní kněží se mohli vrátit k farám, za podmínky, že se podřídí kompaktátům a budou podávat pod obojím způsobem. Kdo nechtěl zůstat ve městě, mohl do jednoho roku svobodně prodat majetek a vystěhovat se. Neposlušní byli vrchností vykázáni, mohli ale po vynuceném prodání svých věcí z města svobodně bez újmy odejít; roku 1440 udělili měšťanům v Bílině svobodný solný trh, vymínili si ale, že z každého vozu soli, který Bílinští koupí pro svůj trh, odevzdají polovinu vřetele soli na bílinský hrad.

Pečeť JP.jpg

Král Jiří z Poděbrad povolil v roce 1460 městu provozovat zvláštní výroční trh, jak o tom vypovídá zachovaná listina. 21. června 1471 přijali Těma a Albrecht z Koldic Bílinu a Krupku v manství od Vladislava Jagellonského. Těma VIII. z Koldic dal 3. května 1475 měšťanům města Bíliny právo svobodného nakládání s majetkem. Těma VIII. z Koldic byl velice špatným hospodářem a přišel o celé rodinné jmění. Z tohoto důvodu nemohl samozřejmě splatit své nemalé dluhy. Bílinští měšťané mu odmítli dávat peníze, a tak Těmovi nezbylo nic jiného než hrad i město Bílinu spolu s přilehlými osadami, vesnicemi a pozemky zastavit. Zůstavitelem se za 17 000 kop grošů roku 1495 stal Jindřich z Vřesovic přičemž zástava měla skončit roku 1501. Těma tehdy získal půjčku 10 000 kop grošů od Diepolda von Lobkowicz, pozdějšího zakladatele bílinské větve starobylého česko-německého šlechtického rodu, za zástavu.Krupky. Rodové panství Krupku si chtěl Těma za každou cenu udržet, a tak roku 1502 postoupil držbu města Bíliny Děpoldovi, což písemně potvrdil 29. června téhož roku. V dobách vlády Koldiců nad Bílinou zde byly purkrabími PETR STRNAT z JANOVIC do roku 1456, LITOLD z HŘIVIC v letech 1471 a 1475 a JAN BECHLINSKÝ z SOBĚSUK v letech 1473 a 1482.

 
© muzeum-bilina.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma, reklama PC fórum