První písemná zmínka - rok 993 / Anno Domini 993
Hledat

J.K. Tyl - Prkoš Bílinský - Povídka z dějin domácích;psáno roku 1832/ Bílina údajně roku 1051:

- starý Samostříl obvinil Prkoše Bílinského, že pošlapal jeho role, zapálil dědinu a zahubil lidské životy. Prkoš toto obvinění nevyvracel a kníže Břetislav se velmi rozhořčil. Nejprve ho chtěl odsoudit k smrti, ale na Samostřílovu přímluvu mu stanovil jen trest v podobě úhrady trojnásobku poškozeného. Od tohoto okamžiku však začal Prkoš Břetislava nenávidět. Prkoš měl dceru Svatavu, která ochořela. V té době se u nich objevil mladý lékař Tutsa, který ji vyléčil a zároveň oba vzpláli láskou. Tutsa žil původně v Charvátsku. Až po smrti otce a těsně před matčiným skonáním se dozvěděl, že je z českého rodu Vršovců, a proto se vypravil do Čech a nohy ho donesly do Bílinského kraje. Tutsova otce vyhnal z Čech Břetislavův otec, a tak si Bílinský myslel, že bude Tutsa Břetislava také nenávidět, a svěřil se mu se svými zrádnými plány. Jeho slova však mladík označil za hříšná a vydal se na cestu ku Praze. Bílinský na něj poslal vraha, kterého Tutsa včas prokoukl a získal ho na svou stranu. Polský vrah Černuš se pak vrátil k Bílinskému a předstíral, že Tutsu zabil. Prkoš byl s jeho službami spokojen a hned mu dal další úkol. S poselstvím šel k saskému knížeti Othardovi, aby mu nabídl pomoc v boji proti Břetislavovi. Jak se to Černuš dověděl, poslal jednoho rolníka za Tutsou, aby mu skrz vymyšlenou pohádku naznačil, co se v Bílině děje. Do Bílinského kraje už přijel Othard, Usadil se tu a dokonce zatoužil po Svatavě. Ta byla z otcova počínání velice zarmoucená. Díky Černušovi se dověděla vše o Tutsovi, který nyní vystupoval pod jménem Jaroboj Charvátský, a byl to právě polský sluha, kdo pomohl Svatavě utéci. Mezitím zachránil Tutsa v bitvě Čechů proti Bavorům Břetislavovi život a ten ho pozval na svůj hrad. Tam přišel i posel od Černuše. Proto české vojsko vyrazilo ku Bílině. Když saští vojáci už doháněli Svatavu s Černušem, na obzoru se objevilo právě české vojsko. Svatavu zachránili, ale Černuš byl smrtelně raněn. České vojsko se pak vyrazilo k Bílině. Saští spolu s Bílinským byli však početnější a mocnější, a proto dlouho vyhrávali. Až pak Prkoš uviděl Tutsu, myslel si, že je to duch, a přestal bojovat. Z jeho počínání byli ostatní vojáci zděšeni a vzdali se. Češi zvítězili. Prkoš byl odsouzen k trestu smrti, ale předtím mu Svatava ještě slíbila, že již nikdy nebude s Tutsou. Břetislav Tutsovi vrátil všechen majetek po jeho rodičích, avšak k čemu mu teď byl, když si této radosti nemohl užít s milovanou osobou.

Vytvořte si webové stránky

JAKOUBEK z VŘESOVIC

Datum narození Jakoubka z Vřesovic není známo, světlo světa nejspíše spatřil krátce před rokem 1400. Tento zchudlý šlechtic pocházel z jižní Moravy z Vřesovic a původně se jmenoval Jakub, přičemž jméno Jakoubek je vlastně přezdívka, která ledascos vypovídá o jeho tělesném vzrůstu. Do Čech přišel v roce 1420 a brzy po vypuknutí husitských napokojů se přidal na stranu táboritů, mezi kterými si získal velmi silnou pozici a pověst skvělého válečníka. Již jeho současníci mu však vyčítali přílišnou slabost pro majetek. Po Žižkově smrti se stal jedním z táborských hejtmanů, postupně se jeho působiště přeneslo do severozápadních Čech, kde si vybudoval ohromné majetky. Stal se hejtmanem v Bílině. Zúčastnil se mimo jiné bitvy u Ústí nad Labem roku 1426, přičemž po husitském vítězství získal Ústí nad Labem na deset let pod svou správu. Po bitvě hustiští velitelé zakázali brát zajatce, Jakoubek se však pokusil zachrátnit významného příslušníka šlechtického rodu Gutštejnů, aby za něj mohl získat výkupné. Gutštejn však byl nakonec stejně usmrcen a Jakoubek jen potvrdil svou pověst hamižného nepříliš charakterního člověka. Od roku 1428 sídlil ve Žluticích, kde si nechal vybudovat hrad Nevděk, z jeho dalších pevností stojí za zmínku Oltářík. Roku 1432 se v Chebu zúčastnil jednání husitů se se zástupci Basilejského koncilu, velel také husitskému výpadu do Saska. V roce 1433 bojoval až za Bavorským lesem, také vypálil klášter ve Waldsassenu. Roku 1434 obléhal hrad Kostomlaty, který nakonec dobyl, aby jej po skončení revoluce formálně koupil od dědiců a tak svou držbu legalizoval. Roku 1438 se zúčastnil bitvy u Želenic, následně zastával důležitý post hejtmana žateckého a litoměřického kraje. V dalších letech pak byl pověřován důležitými úkoly především diplomatického charakteru (významná poselstva do zahraničí vedl např. v letech 1441 a 1443). Z počátku patřil mezi služebníky védody Albrechta Habsburského; po Albrechtově smrti se přidal na stranu jeho syna Ladislava Pohrobka a když i ten zemřel, sloužil Jakoubek až do své smrti Jiřímu z Poděbrad. Přesné datum jeho smrti není známo, naposledy je zmiňován roku 1461 v souvislosti se svou pří s Vilémem z Pnětluk. Jakoubek z Vřesovic patřil mezi pragmatické politiky a dobré diplomaty. Vyznačoval se velkou odvahou a statečností, ale také charakterovou nestálostí a prospěchářstvím- neváhal měnit strany podle momentální potřeby. Ačkoliv patřil mezi příslušníky sirotčího bratrstva, neváhal přijmout Zikmunda Lucemburského za českého krále, protože věděl, že mu panovník potvrdí jeho úchvaty z dob revoluce. Tento kalkul mu vyšel, navíc Zikmund Jakoubkovi věnoval majetky bývalého kláštera v Teplicích, dále Chomutov, Toužim, Ploskovice a Pátek. Po skončení první fáze husitských válek ( 1419 - 1434) patřil mezi vazaly rakouského vévody Albrechta Habsburského, zeťe Zikmunda Lucemburského a velkého nepřítele husitů. Od roku 1448 se ovšem počítal mezi straníky Jiřího z Poděbrad. Postupně se stáhl z aktivní politiky a zaměřil na vybudování silného rodového dominia v severozápadních Čechách, které pak sloužilo jako mocenská základna jedné z větví  rodu pánů z Vřesovic.

Projekt NetStranky.cz doporučuje

 

Webové muzeum Bílina

Vážení příznivci a potenciální návštěvníci města Bíliny, již několik let vám předkládáme webové stránky, jejichž zaměření a podoba dosud nemá (nejen) na internetu zastoupení. Svým obsahem a rozsahem vás snad překvapí a možná také zaujmou. Započali jsme novou etapu v internetovém sdělování nejen strohých informací, ale snažíme se umožnit Vám i požitek jako v reálném muzeu. Účelem a poselstvím tohoto webového muzea je v prvé řadě ucelenější pohled na historii různých období v životě města Bíliny a jejich obyvatel s určitým přesahem do současnosti. Jde o portál zabývající se městem Bílinou, jež se nachází téměř uprostřed Ústeckého kraje. Lázeňské a hornické město leží v Chomutovsko-teplické pánvi v nadmořské výšce 207 metrů nad úrovní moře. Poblíž lázní Kyselka se nad městem vypíná nejpůsobivější znělcový vrch ve střední Evropě, Bořeň, s výškou 539 metrů. 

Z hlediska obsahu je web členěn na několik skupin - expozic, které budou postupně doplňovány a zkvalitňovány. Webové museum města Bíliny se bude hlavně zaměřovat na zveřejňování dění a dokladů tehdejší doby. Po nějakém čase se vrátíme k podrobnějšímu popisu zmiňovaných věcí, fotografií a obrazů a bude doplněna i historie některých mimořádností.

 

Bílina - centrum WEB.jpg
Obrázky1.jpg
Obrázky.jpg
reuss_mapa1.jpg

Osídlení Bílinska před vznikem města

Nejprve se přeneseme do období prehistorie města. V polovině prvního tisíciletí před Kristem začali do střední Evropy pronikat Keltové. Z ryze praktických důvodů  svá sídla většinou stavěli poblíž potoků nebo řek. Nejinak tomu bylo na území dnešní Bíliny. Mimo pitné vody představovaly vodní toky také obchodní cesty. Keltská osada byla většinou tvořena z několika samostatných stavení a větší stavby, pravděpodobně obydlí nějakého malého náčelníka klanu. Obydlí sestávalo většinou z napůl do země zakopaných polozemnic a dřevěných srubů. Vyskytly se také klasické zemljanky nebo patrové nadzemní domy, kde se pod obytnou část buď umisťovaly zásoby, nebo zde byly různé dílny. Na území dnešní Bíliny bylo objeveno několik sídlištních objektů. Přítomnost Keltů se pojí  s plochými kostrovými hroby. Muži jako bojovníci byli pohřbíváni se zbraněmi a ženy s četnými šperky. Ve druhém století před Kristem se změnily společenské priority. Houstne osídlení a větší pozornost je věnována zemědělství a rozvoji řemeslné výroby a obchodu. Keltové pronikali do oblasti severozápadních Čech od západu. Svědčí o tom nálezy jejich hrobů podél toku řeky Bíliny. Situace kolem změny letopočtu je na Bílinsku složitá, archeologické prameny jsou nedostačující.

Zdroj: Historie jinak: Keltové, On-line http://www.historiejinak.cz/keltove (Ilustrace pro názornost - nejedná se o Bílinu)

 

Zbývá charakteristika keltské společnosti. Osady byla obehnány jedním nebo často i několika pásy valů a příkopů, jejichž výška a hloubka se tehdy pohybovala od 5 až do 20 metrů. Byly ze dřeva, přičemž strana přivrácená k nepříteli byla kvůli nebezpečí ohně navíc z kamenů spojených maltou nebo kladených nasucho. Vnitřní část valu byla zpevněna trámy. Těleso valu bylo vyplněno zeminou a na jeho vrcholku mohla navíc stát ještě hradba ze špičatých kůlů. Uvnitř keltských oppid, jejichž rozloha je často ohromná, se v době ohrožení mohlo před nebezpečím skrýt mnoho lidí. Klasická Hradištní zástavba v Bílinských oppidech byla tvořena ze semknutých dvorců, jakýchsi obdob dnešních vesnic.  Na vyvýšeném místě stávalo dalšími valy chráněné sídlo náčelníka a jeho velmožů. Mimo obydlená místa stála hospodářská stavení, jako například kovárny či dílny a pásl se zde dobytek. Keltská společnost byla na svoji dobu výjimečně demokratická. U Keltů nebyl třeba pro ženu problém, aby byla zvolena do funkce náčelníka kmene. Soudní systém měli Keltové poměrně vypracovaný. Zajímavým způsobem řešili vzájemné spory nebo války. Soubojem náčelníků. Pokud daný náčelník na souboj přistoupil, nemuselo dojít k bitvě - vítěz souboje byl zároveň vítězem celého sporu. Keltové žili organizováni do klanů. Byli buď řemeslníky (kováři, metalurgové, truhláři, zámečníci apod.), nebo zemědělci. Obdělávání půdy bylo pro Kelty stěžejní, proto po sobě zanechali řadu výborných vynálezů, např. radlici, kosu, srp. Mezi klasické plodiny pěstované Kelty patřily hlavně pšenice, žito, ječmen a oves, z jejichž mouky, vyrobené mlýnském kole, se vyráběly obilné placky a nekvašený chléb. Kromě obilovin staří Keltové pěstovali další plodiny, které známe: hrách, čočku, mrkev, cibuli, česnek, tuřín, řepu, majoránku, anýz, fenykl a řeřichu. Chován byl hovězí dobytek, méně prasata a ovce nebo kozy. Koně se používali jak v boji, tak při práci a k jídlu. Stejně tak Keltové milovali dobrou pečínku ze srnce, jelena nebo divočáka. Stejně jako my maso upravovali pečením, vařením a navíc i sušením na horší časy. Díky zásobám drahých kovů tak byli Bójové také vynikajícími řemeslníky, kovotepci, kováři, šperkaři a metalurgy. Také keltští kameníci bývali velmi váženou součástí společnosti. Brousek vyráběný Kelty se dodnes prakticky nezměnil. Vynikající úrovně dosáhla i keltská keramika, a to jak pro běžné užívání, tak pro kultovní účely. Keltským vynálezem byl hrnčířský kruh. Vyráběli a používali užitné předměty, jako kovové konvice, vědra, sekery, kotlíky, hoblíky, pilníky, pořízy, průbojníky, špachtle, závaží na tkalcovský stav, lžíce, figurky, raziče mincí, formy na odlévání mincí i kupecké tabulky, závaží, jehly, břitvy a rožně. Významnou součástí keltské společnosti byli obchodníci. Keltové nikdy neměli z náboženských důvodů vlastní písmo, psali řecky nebo latinsky. Jen druidové, kteří mj. plnili roli lékařů, používali zvláštní písmo runy právě k náboženským účelům.

Původní rodová společnost se rozpadla pod náporem Germánů. Germánští osadníci se na severu Čech začali trvale usazovat ještě před zlomem letopočtu. Nově příchozí osadníci si začali stavět v bezprostřední blízkosti keltské osady svoje příbytky. Soužití bylo klidné, zbylé keltské obyvatelstvo postupně splynulo s germánským. V menší míře zde přetrvalo germánské osídlení až do počátku stěhování národů. Doba stěhování národů od konce 4. až do konce 6. století byla velmi neklidná. Území severních Čech bylo průchozím územím pro germánské kmeny směřující na jih. Průchody různých bojovných skupin neposkytovaly možnost trvalého osídlení. Doba byla neklidná a nebezpečná. V této neklidné periodě proto zůstalo Bílinsko nejspíše neosídlené. Na konci tohoto neklidného období přicházejí do Čech slovanské kmeny. Teprve příchod Slovanů v průběhu šestého století po Kristu vytvořil etnicky souvislé osídlení, které s menšími obměnami přetrvalo až do současnosti. Území Bílinska dosáhla první hrstka příchozích Slovanů zhruba v první polovině šestého století. Nejstarší stopy slovanského osídlení byly nalezeny nejen v Bílině, Hrobčicích, Razicích, Chouči, Kučlíně a Hrabišíně (Duchcově), ale i v dnes již neexistujících Břežánkách, Jenišově Újezdě a Lipticích.

 
© muzeum-bilina.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma, reklama PC fórum