První písemná zmínka - rok 993 / Anno Domini 993
Hledat

J.K. Tyl - Prkoš Bílinský - Povídka z dějin domácích;psáno roku 1832/ Bílina údajně roku 1051:

- starý Samostříl obvinil Prkoše Bílinského, že pošlapal jeho role, zapálil dědinu a zahubil lidské životy. Prkoš toto obvinění nevyvracel a kníže Břetislav se velmi rozhořčil. Nejprve ho chtěl odsoudit k smrti, ale na Samostřílovu přímluvu mu stanovil jen trest v podobě úhrady trojnásobku poškozeného. Od tohoto okamžiku však začal Prkoš Břetislava nenávidět. Prkoš měl dceru Svatavu, která ochořela. V té době se u nich objevil mladý lékař Tutsa, který ji vyléčil a zároveň oba vzpláli láskou. Tutsa žil původně v Charvátsku. Až po smrti otce a těsně před matčiným skonáním se dozvěděl, že je z českého rodu Vršovců, a proto se vypravil do Čech a nohy ho donesly do Bílinského kraje. Tutsova otce vyhnal z Čech Břetislavův otec, a tak si Bílinský myslel, že bude Tutsa Břetislava také nenávidět, a svěřil se mu se svými zrádnými plány. Jeho slova však mladík označil za hříšná a vydal se na cestu ku Praze. Bílinský na něj poslal vraha, kterého Tutsa včas prokoukl a získal ho na svou stranu. Polský vrah Černuš se pak vrátil k Bílinskému a předstíral, že Tutsu zabil. Prkoš byl s jeho službami spokojen a hned mu dal další úkol. S poselstvím šel k saskému knížeti Othardovi, aby mu nabídl pomoc v boji proti Břetislavovi. Jak se to Černuš dověděl, poslal jednoho rolníka za Tutsou, aby mu skrz vymyšlenou pohádku naznačil, co se v Bílině děje. Do Bílinského kraje už přijel Othard, Usadil se tu a dokonce zatoužil po Svatavě. Ta byla z otcova počínání velice zarmoucená. Díky Černušovi se dověděla vše o Tutsovi, který nyní vystupoval pod jménem Jaroboj Charvátský, a byl to právě polský sluha, kdo pomohl Svatavě utéci. Mezitím zachránil Tutsa v bitvě Čechů proti Bavorům Břetislavovi život a ten ho pozval na svůj hrad. Tam přišel i posel od Černuše. Proto české vojsko vyrazilo ku Bílině. Když saští vojáci už doháněli Svatavu s Černušem, na obzoru se objevilo právě české vojsko. Svatavu zachránili, ale Černuš byl smrtelně raněn. České vojsko se pak vyrazilo k Bílině. Saští spolu s Bílinským byli však početnější a mocnější, a proto dlouho vyhrávali. Až pak Prkoš uviděl Tutsu, myslel si, že je to duch, a přestal bojovat. Z jeho počínání byli ostatní vojáci zděšeni a vzdali se. Češi zvítězili. Prkoš byl odsouzen k trestu smrti, ale předtím mu Svatava ještě slíbila, že již nikdy nebude s Tutsou. Břetislav Tutsovi vrátil všechen majetek po jeho rodičích, avšak k čemu mu teď byl, když si této radosti nemohl užít s milovanou osobou.

Vytvořte si webové stránky

JAKOUBEK z VŘESOVIC

Datum narození Jakoubka z Vřesovic není známo, světlo světa nejspíše spatřil krátce před rokem 1400. Tento zchudlý šlechtic pocházel z jižní Moravy z Vřesovic a původně se jmenoval Jakub, přičemž jméno Jakoubek je vlastně přezdívka, která ledascos vypovídá o jeho tělesném vzrůstu. Do Čech přišel v roce 1420 a brzy po vypuknutí husitských napokojů se přidal na stranu táboritů, mezi kterými si získal velmi silnou pozici a pověst skvělého válečníka. Již jeho současníci mu však vyčítali přílišnou slabost pro majetek. Po Žižkově smrti se stal jedním z táborských hejtmanů, postupně se jeho působiště přeneslo do severozápadních Čech, kde si vybudoval ohromné majetky. Stal se hejtmanem v Bílině. Zúčastnil se mimo jiné bitvy u Ústí nad Labem roku 1426, přičemž po husitském vítězství získal Ústí nad Labem na deset let pod svou správu. Po bitvě hustiští velitelé zakázali brát zajatce, Jakoubek se však pokusil zachrátnit významného příslušníka šlechtického rodu Gutštejnů, aby za něj mohl získat výkupné. Gutštejn však byl nakonec stejně usmrcen a Jakoubek jen potvrdil svou pověst hamižného nepříliš charakterního člověka. Od roku 1428 sídlil ve Žluticích, kde si nechal vybudovat hrad Nevděk, z jeho dalších pevností stojí za zmínku Oltářík. Roku 1432 se v Chebu zúčastnil jednání husitů se se zástupci Basilejského koncilu, velel také husitskému výpadu do Saska. V roce 1433 bojoval až za Bavorským lesem, také vypálil klášter ve Waldsassenu. Roku 1434 obléhal hrad Kostomlaty, který nakonec dobyl, aby jej po skončení revoluce formálně koupil od dědiců a tak svou držbu legalizoval. Roku 1438 se zúčastnil bitvy u Želenic, následně zastával důležitý post hejtmana žateckého a litoměřického kraje. V dalších letech pak byl pověřován důležitými úkoly především diplomatického charakteru (významná poselstva do zahraničí vedl např. v letech 1441 a 1443). Z počátku patřil mezi služebníky védody Albrechta Habsburského; po Albrechtově smrti se přidal na stranu jeho syna Ladislava Pohrobka a když i ten zemřel, sloužil Jakoubek až do své smrti Jiřímu z Poděbrad. Přesné datum jeho smrti není známo, naposledy je zmiňován roku 1461 v souvislosti se svou pří s Vilémem z Pnětluk. Jakoubek z Vřesovic patřil mezi pragmatické politiky a dobré diplomaty. Vyznačoval se velkou odvahou a statečností, ale také charakterovou nestálostí a prospěchářstvím- neváhal měnit strany podle momentální potřeby. Ačkoliv patřil mezi příslušníky sirotčího bratrstva, neváhal přijmout Zikmunda Lucemburského za českého krále, protože věděl, že mu panovník potvrdí jeho úchvaty z dob revoluce. Tento kalkul mu vyšel, navíc Zikmund Jakoubkovi věnoval majetky bývalého kláštera v Teplicích, dále Chomutov, Toužim, Ploskovice a Pátek. Po skončení první fáze husitských válek ( 1419 - 1434) patřil mezi vazaly rakouského vévody Albrechta Habsburského, zeťe Zikmunda Lucemburského a velkého nepřítele husitů. Od roku 1448 se ovšem počítal mezi straníky Jiřího z Poděbrad. Postupně se stáhl z aktivní politiky a zaměřil na vybudování silného rodového dominia v severozápadních Čechách, které pak sloužilo jako mocenská základna jedné z větví  rodu pánů z Vřesovic.

Projekt NetStranky.cz doporučuje

 
Navigace: Webové muzeum Bílina > Historie muzea v Bílině

Historie muzea v Bílině

Historie muzejnictví má v Bílině dvě nejen dějinné, ale také tematické linie. Zámecká linie začíná tehdy, když kníže Josef Franz Maxmilian Lobkowicz přijal do služby na bílinském panství velmi významného lékaře a přírodovědce F.A. Reusse. Ten se do Bíliny přistěhoval roku 1785 a stal se lázeňským a panským lékařem. Současně vykonával funkci ředitele průmyslových podniků knížete Lobkowicze. Spravoval bílinskou kyselku, zaječickou hořkou vodu, těžbu granátů u Měrunic, uhelné doly a těžbu rud na Cínovci a také celou řadu cihelen, vápenek a malých kamenolomů. Při této činnosti si často zaměstnanci všimli zajímavých kamenů a zkamenělin, které byly poslány na bílinský průmyslový úřad. Jak rostl zájem F.A. Reusse i jeho významné kontakty, tak se kolekce přírodnin rychle rozrůstala. Zcela určitě docházelo, dle množství získaných přírodnin, k pravidelnému shromažďování nerostů a zkamenělin z okolní těžby nerostných surovin. Sbírka se rozrůstala také čilou výměnou s mnoha předními badateli v celé Evropě. Malá sbírka minerálů byla již v té době vystavena ve dvou menších místnostech na zámku. Soukromá Reussova sbírka byla uložena na ředitelství průmyslových podniků - areál Starého zámku v Komenského ulici. Po smrti Josefa Franze Maxmiliana Lobkowicze roku 1816 se majitelem panství stal kníže Ferdinand Josef Lobkowicz, který měl velkou zálibu v přírodních vědách a hlavně v mineralogii. Roku 1821 prodal Dr. Reuss celou svoji sbírku nerostů a zkamenělin i s rozsáhlou knihovnou za vysoký obnos 10 tisíc zlatých zámeckému pánu. Došlo ke spojení s menší kolekcí přírodnin ze zámku Jezeří a vznikla tak největší geologická sbírka v habsburské monarchii, která byla vystavena v několika sálech na zámku. Sbírku do konce svého života spravoval F. A. Reuss a osobně prováděl významné přírodovědce a další významné osobnosti, kteří za ním přijeli nebo byli v lázeňské péči v Teplicích či Bílině. Po Reussově smrti v roce 1830 byl až do roku 1869 ředitelem mineralogického kabinetu Josef Rubesch.

Sbírka obsahovala třicet tisíc inventárních položek a ročně ji na zámku zhlédlo několik stovek zájemců. Sbírky ovlivnily také Reussova syna Augusta Emanuela, který pokračoval v otcových šlépějích. Mecenáš geologických sbírek v Bílině, kníže F.J. Lobkowicz umírá roku 1868 a dědicem sbírky se stává dcera Leopoldina žijící v jižním Tyrolsku. Její muž, hrabě Federigotti dne 9. března 1870 prodal celou sbírku uherskému Národnímu muzeu v  Budapešti za 35 tisíc zlatých. Podle seznamu obsahovala celá kolekce 41 217 kusů minerálů, hornin a fosilií. Sbírka byla tři měsíce balena, vážila 30 tun a k dopravě bylo objednáno 11 železničních vagonů. V Budapešti byla hlavní část uložena v Národním muzeu a část rozdělena do celé řady dalších muzeí a různých škol. Dalších sto let, přes všechny proběhnuvší války, sloužila sbírka přírodnin k potěše Maďarů a jako studijní materiál maďarským vědcům. Těžkou ránu zažila sbírka v době revolučního protikomunistického a antisovětského povstání roku 1956, když budovu Národního muzea v Budapešti v průběhu pouličních bojů zasáhl požár. Shořela tak část sbírek a mezi nimi i kolekce zkamenělin z Lobkowiczké sbírky. Požárem byla nenávratně postižena sbírka zkamenělých živočichů, zejména třetihorních z Kučlína, Žichova, Kostomlat a lokalit mořských vrstev druhohor z okolí Bíliny. Kolekce minerálů a hornin zůstala nepoškozena a je dodnes začleněna ve sbírce maďarského Národního muzea. Rozsáhlá sbírka zkamenělých rostlin rovněž nedošla úhony, protože byla uložena mimo Budapešť. Tato paleontologická kolekce byla naším předním paleobotanikem prof. Zdeňkem Kvačkem nově odborně zpracována do podoby vědecké publikace roku 2001.

Důvod vzniku městského muzea v Bílině musíme naproti tomu chápat v širších souvislostech. V Bílině a okolí se přibližně od poloviny 19. století rychle rozvíjí průmysl (viz. Bílina v moderní době). Je zde již rozvinuté průmyslové podnikání Lobkowiczů. Na Bílinsku se silně vyvíjí uhelné hornictví a s ním další obory, jako je sklářství a keramický průmysl. To má za následek migraci obyvatelstva a tak do Bíliny přicházejí další pracovníci z vnitrozemí Čech. Starousedlíci v Bílině, převážně německé národnosti a také postupně i české menšiny, zakládají mnoho různých zájmových spolků. Každý spolek si váží hlavně svých tradic. Podobné tendence byly ve všech okolních městech. Základy vlastivědného městského muzea byly předznamenány založením Muzejní společnosti v roce 1902. Vznik této společnosti inicioval lobkowiczký sekretář a právník Ferdinand Pemsel (1882 až 1934), který byl také městským radním, vedoucím městské knihovny a archivářem města. Muzejní společnost čítala kolem 160 členů - převážně z řad učitelů z celého okresu, farářů a měšťanů. Postupně muzejní společnost nashromáždila velké množství starožitností od 17. do 19. století. Tyto sbírky byly uskladněny na školách v Bílině. V novostavbě současné radnice získala muzejní společnost několik místností k instalaci muzea. Po zprovoznění budovy se začalo s instalací nashromážděných exponátů. Po prví světové válce, již v rámci Československa, bylo v místnostech na radnici muzeum postupně nainstalováno. Otevřeno bylo v roce 1921.

V muzeu byly přístupny rozsáhlé sbírky mineralogické, paleontologické a archeologické. Muzeum mělo také sbírku starých listin, mistrovských tisků, sbírku k dějinám hornictví, kolekci mincí, také sbírku botanickou a obsáhlý soubor starožitností vztahující se k Bílině a okolí.   Vzácná byla i rozsáhlá odborná knihovna o šest tisících svazků. Velká část materiálu byla ze soukromé sbírky předsedy muzejního spolku Ferdinanda Pemsela. Po jeho smrti byla pozůstalost rozdělena takto: městská knihovna dostala rozsáhlou knihovnu, muzejní společnost jeho sbírky a odbornou literaturu a muzeu věnoval také své dva domy na Újezdském předměstí. Do nich bylo muzeum přestěhováno a otevřeno v předválečném roce 1938. Muzeum bylo vyzdobeno malbami na průčelí a bronzovou plaketou dárce, umístěnou u vchodu. Domy na Újezdě se ale pro muzejní účely příliš nehodily, místnosti byly malé, vlhké a temné. Ředitelem muzea byl od jeho otevření Gustav Laube (1879 - 1951), jeho hlavním zájmem byla archeologie. Sám prováděl výzkumy v Bílině, okolo Bořně a v blízkém i širším okolí města. Dále také shromažďoval různé náhodné archeologické nálezy v regionu, postupně se vypracoval na uznávaného archeologa. O muzeum se staral i během druhé světové války, kdy bylo zakonzervované a neprovozované. Po válce zůstal ve vedení muzea a byl vyjmut z odsunu, tři roku po komunistickém puči z roku 1948 zemřel v Bílině.

Po ukončení druhé světové války se o městské muzejní sbírky v bývalých Pemslových nemovitostech začal starat Prof. Ctirad Jirásek, nadšený dobrovolný pracovník. V muzeu stále pracoval G. Laube a prováděl záchranné archeologické výzkumy až do svého rozhodnutí v roce 1947 opustit republiku. Prof. Jirásek pozval do Bíliny Adolfa Mertena (1919 - 1973) v roce 1950, který se následně stal ředitelem Městského muzea a archivářem města. Podařilo se mu poškozené sbírky v nevhodných místnostech na předměstí přemístit do několika místností na zámku.

Sotva se muzeum přestěhovalo a započalo s budováním expozic, byl zámek zabrán armádou a muzeum složeno v nepoužívaném kostele Zvěstování P. Marie na Újezdě. Kostel byl lehce přístupný a nehlídaný, a tak zde docházelo i k rozkrádání sbírek. V roce 1956 armáda opustila zámek a svitla opět naděje pro muzeum. Postupně byly opraveny přízemní místnosti a následující rok se začalo s instalací muzea. Muzeum bylo otevřeno 27. října 1957. Bylo zde šest místností a k nim přibyly ještě další čtyři místnosti. Expozice byla pojata jako všeobecně vlastivědná a tvořila ji geologie, mineralogie, paleontologie, těžba surovin, archeologie a historie města do roku 1620. Muzeum bylo personálně obsazeno jedním pracovníkem.

Rozsáhlou archeologickou sbírku, která čítala na 15 tisíc předmětů, převzalo v roce 1965 Krajské muzeum v Liberci a od něj v roce 1971 muzeum v Teplicích. V roce 1968 bylo muzeum Bílině převedeno pod Krajské muzeum v Teplicích, které převzalo jeho sbírky a muzeum v roce 1969 zrušilo. Tímto aktem končí spletitá historie městského muzea v Bílině, které nebylo založeno pro turisty, ale pro spoluobčany, aby ukázalo kořeny, historii a poučení. Na zámku v Bílině zůstalo odloučené archeologické pracoviště muzea v Teplicích až do nedávných dob, kdy se přestěhovalo do nových prostor u Sobědruh.

Jak dopadly sbírky? To je otázka velmi složitá a dnešní pamětníci o této události neradi poskytují informace. Tak jako každé stěhování sbírkových fondů v muzeu a ještě více v tom rušeném, se část exponátů rozkrade, předpokládejme, že historické archiválie jsou převedeny do muzea v Teplicích.

Faktem je, že významné geologické sbírky se do teplického muzea nedostaly. Údajně doputovaly do muzea v Liberci a zde se ztrácí jejich stopa. Během působnosti teplického muzea na zámku v Bílině vzniklo několik zajímavých nápadů, jako třeba: v podobě velkého archeologického muzea, které skončilo nastěhováním Státního statku do prostor na zámku. Také zde archeologický odbor muzea v Teplicích provozoval malou expozici archeologie, ale o ní skoro nikdo nevěděl a tak ji ani nikdo nenavštěvoval. Za socialistické éry lze ještě zmínit pokus o vlastivědnou expozici v hradební obranné baště, zvané husitská, o kterou se starali pionýři a skončila pro nezájem návštěvníků i zřizovatelů.

mUZEUM 1.png
Interiér muzea Bílina 1.jpg
Krámek - muzeum.jpg
image42.axd.jpg
image41.axd.jpg
image44.axd.jpg
image45.axd.jpg
image46.axd.jpg
Bílina - Klausova vila.jpg

V roce 1996 se tehdejší pracovníci geologického oddělení na Dolech Bílina (Severočeské doly, a.s.) rozhodli uskutečnit velkou a názornou výstavu pod názvem “Kameny hovoříí”. Výstava představovala maličký výsek pfiírodnin shromážděných těmito nadšenci, které by z depozitářů Dolů Bílina i soukromých sbírek bylo možno vystavit. Výstava v galerii pod radniční věží se vydařila a jejím tvůrcům - nadšencům do geologie a bílinským patriotům - bylo líto pracně vytvořené podklady odložit. Poměrně rychle nalezli pochopení u vedení Dolů Bílina. Za využití výstavního materiálu byla přebudována stará síň hornických tradic na ředitelství dolů na malé muzeum. To bylo od té doby postupně doplňováno a tak se stalo pravidelnou zastávkou desítek exkurzí a návštěvníků Dolů Bílina a také cílem nejen bílinských škol pro zpestření výuky. Dnes zde můžete shlédnout popis geologického vývoje a historie hornictví naší oblasti a rovněž malou galerii historických obrazů šachet. Geologické oddělení Dolů Bílina se každoročně svými exponáty podílí na přípravě 1 - 2 výstav s geologickou tematikou (Klášterec nad Ohří, teplické muzeum, Národní Muzeum atd.), hojně publikuje na vysoké odborné úrovni a popularizuje geologické pamětihodnosti Bílinska v tisku. Nedostatkem tohoto muzea je nepřístupnost odpoledne a o víkendech a také to, že v případě cizinců vyžduje komentáře překladatele.

V reálu však momentálně jde o jediný funkční náznak muzea v Bílině. Výše zmíněná výstava spolu s náladami kolem oslav tisíciletí města rozvířila hladinu povědomí o možnostech jak město prezentovat. Na základě návrhu skupiny geologů Dolů Bílina se iniciativy v roce 1998 chopil starosta Ing. Č. Duda. Po několika konzultacích geologové připravili návrh expozic v prostorách dnešní galerie u kostela v tehdy uzavírané škole na Mírovém námûstí. Návrh počítal především se zakomponováním velké části velmi cenných geologických sbírek Dolů Bílina, ale také s expozicí archeologickou, historickou, lázeňskou a představením místních podniků. Následovala schůzka za přítomnosti představitelů města a pracovníků okresního muzea. Zde všechny strany vyjádřily své představy a město ukázalo místnosti, které navrhovalo k využití.

Tehdejší starsota Ing. Čestmír Duda se neúspěšně pokusil o získání finanční podpory ze strany Dolů Bílina, následně byla představa muzea zredukována na výstavní síň a vše skončilo u nejlevnější varianty - galerie. Celá budova bývalé školy tak získala kulturně - duchovní ráz, je zde dnes knihovna, galerie a základní umělecká škola. Muzeu se však tato cesta uzavřela. Také další pokusy o zřízení muzea, například prostřednictvím Bílinské přírodovědné společnosti o.p.s. nevedly ke zdárnému konci. Na městské muzeum tak Bílina stále čeká.

 

 
© muzeum-bilina.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma, reklama PC fórum