První písemná zmínka - rok 993 / Anno Domini 993
Hledat

J.K. Tyl - Prkoš Bílinský - Povídka z dějin domácích;psáno roku 1832/ Bílina údajně roku 1051:

- starý Samostříl obvinil Prkoše Bílinského, že pošlapal jeho role, zapálil dědinu a zahubil lidské životy. Prkoš toto obvinění nevyvracel a kníže Břetislav se velmi rozhořčil. Nejprve ho chtěl odsoudit k smrti, ale na Samostřílovu přímluvu mu stanovil jen trest v podobě úhrady trojnásobku poškozeného. Od tohoto okamžiku však začal Prkoš Břetislava nenávidět. Prkoš měl dceru Svatavu, která ochořela. V té době se u nich objevil mladý lékař Tutsa, který ji vyléčil a zároveň oba vzpláli láskou. Tutsa žil původně v Charvátsku. Až po smrti otce a těsně před matčiným skonáním se dozvěděl, že je z českého rodu Vršovců, a proto se vypravil do Čech a nohy ho donesly do Bílinského kraje. Tutsova otce vyhnal z Čech Břetislavův otec, a tak si Bílinský myslel, že bude Tutsa Břetislava také nenávidět, a svěřil se mu se svými zrádnými plány. Jeho slova však mladík označil za hříšná a vydal se na cestu ku Praze. Bílinský na něj poslal vraha, kterého Tutsa včas prokoukl a získal ho na svou stranu. Polský vrah Černuš se pak vrátil k Bílinskému a předstíral, že Tutsu zabil. Prkoš byl s jeho službami spokojen a hned mu dal další úkol. S poselstvím šel k saskému knížeti Othardovi, aby mu nabídl pomoc v boji proti Břetislavovi. Jak se to Černuš dověděl, poslal jednoho rolníka za Tutsou, aby mu skrz vymyšlenou pohádku naznačil, co se v Bílině děje. Do Bílinského kraje už přijel Othard, Usadil se tu a dokonce zatoužil po Svatavě. Ta byla z otcova počínání velice zarmoucená. Díky Černušovi se dověděla vše o Tutsovi, který nyní vystupoval pod jménem Jaroboj Charvátský, a byl to právě polský sluha, kdo pomohl Svatavě utéci. Mezitím zachránil Tutsa v bitvě Čechů proti Bavorům Břetislavovi život a ten ho pozval na svůj hrad. Tam přišel i posel od Černuše. Proto české vojsko vyrazilo ku Bílině. Když saští vojáci už doháněli Svatavu s Černušem, na obzoru se objevilo právě české vojsko. Svatavu zachránili, ale Černuš byl smrtelně raněn. České vojsko se pak vyrazilo k Bílině. Saští spolu s Bílinským byli však početnější a mocnější, a proto dlouho vyhrávali. Až pak Prkoš uviděl Tutsu, myslel si, že je to duch, a přestal bojovat. Z jeho počínání byli ostatní vojáci zděšeni a vzdali se. Češi zvítězili. Prkoš byl odsouzen k trestu smrti, ale předtím mu Svatava ještě slíbila, že již nikdy nebude s Tutsou. Břetislav Tutsovi vrátil všechen majetek po jeho rodičích, avšak k čemu mu teď byl, když si této radosti nemohl užít s milovanou osobou.

Vytvořte si webové stránky

JAKOUBEK z VŘESOVIC

Datum narození Jakoubka z Vřesovic není známo, světlo světa nejspíše spatřil krátce před rokem 1400. Tento zchudlý šlechtic pocházel z jižní Moravy z Vřesovic a původně se jmenoval Jakub, přičemž jméno Jakoubek je vlastně přezdívka, která ledascos vypovídá o jeho tělesném vzrůstu. Do Čech přišel v roce 1420 a brzy po vypuknutí husitských napokojů se přidal na stranu táboritů, mezi kterými si získal velmi silnou pozici a pověst skvělého válečníka. Již jeho současníci mu však vyčítali přílišnou slabost pro majetek. Po Žižkově smrti se stal jedním z táborských hejtmanů, postupně se jeho působiště přeneslo do severozápadních Čech, kde si vybudoval ohromné majetky. Stal se hejtmanem v Bílině. Zúčastnil se mimo jiné bitvy u Ústí nad Labem roku 1426, přičemž po husitském vítězství získal Ústí nad Labem na deset let pod svou správu. Po bitvě hustiští velitelé zakázali brát zajatce, Jakoubek se však pokusil zachrátnit významného příslušníka šlechtického rodu Gutštejnů, aby za něj mohl získat výkupné. Gutštejn však byl nakonec stejně usmrcen a Jakoubek jen potvrdil svou pověst hamižného nepříliš charakterního člověka. Od roku 1428 sídlil ve Žluticích, kde si nechal vybudovat hrad Nevděk, z jeho dalších pevností stojí za zmínku Oltářík. Roku 1432 se v Chebu zúčastnil jednání husitů se se zástupci Basilejského koncilu, velel také husitskému výpadu do Saska. V roce 1433 bojoval až za Bavorským lesem, také vypálil klášter ve Waldsassenu. Roku 1434 obléhal hrad Kostomlaty, který nakonec dobyl, aby jej po skončení revoluce formálně koupil od dědiců a tak svou držbu legalizoval. Roku 1438 se zúčastnil bitvy u Želenic, následně zastával důležitý post hejtmana žateckého a litoměřického kraje. V dalších letech pak byl pověřován důležitými úkoly především diplomatického charakteru (významná poselstva do zahraničí vedl např. v letech 1441 a 1443). Z počátku patřil mezi služebníky védody Albrechta Habsburského; po Albrechtově smrti se přidal na stranu jeho syna Ladislava Pohrobka a když i ten zemřel, sloužil Jakoubek až do své smrti Jiřímu z Poděbrad. Přesné datum jeho smrti není známo, naposledy je zmiňován roku 1461 v souvislosti se svou pří s Vilémem z Pnětluk. Jakoubek z Vřesovic patřil mezi pragmatické politiky a dobré diplomaty. Vyznačoval se velkou odvahou a statečností, ale také charakterovou nestálostí a prospěchářstvím- neváhal měnit strany podle momentální potřeby. Ačkoliv patřil mezi příslušníky sirotčího bratrstva, neváhal přijmout Zikmunda Lucemburského za českého krále, protože věděl, že mu panovník potvrdí jeho úchvaty z dob revoluce. Tento kalkul mu vyšel, navíc Zikmund Jakoubkovi věnoval majetky bývalého kláštera v Teplicích, dále Chomutov, Toužim, Ploskovice a Pátek. Po skončení první fáze husitských válek ( 1419 - 1434) patřil mezi vazaly rakouského vévody Albrechta Habsburského, zeťe Zikmunda Lucemburského a velkého nepřítele husitů. Od roku 1448 se ovšem počítal mezi straníky Jiřího z Poděbrad. Postupně se stáhl z aktivní politiky a zaměřil na vybudování silného rodového dominia v severozápadních Čechách, které pak sloužilo jako mocenská základna jedné z větví  rodu pánů z Vřesovic.

Projekt NetStranky.cz doporučuje

 
Navigace: Webové muzeum Bílina > Obsazení pohraničí: říjen 1938

Obsazení pohraničí: říjen 1938

1939 cd.jpg

Dělo se tak již před 30. zářím 1938, ale zejména poté, co vešly ve známost výsledky mnichovské dohody, z obav před wehrmachtem, gestapem, Freikorpsem či radikálními sudetskými Němci, uprchla v září a říjnu 1938 z Bíliny a okolí do českého vnitrozemí řada Čechů, Židů i německých odpůrců nacismu. Např. staří židovští obyvatelé Bíliny však ve městě zůstali. Po obsazení pohraničí se zvláště český občan dostával do značně složité situace a musel se rychle rozhodovat, jak ji řešit. V mnoha případech prakticky ze dne na den se stával obyvatelem cizího státu. Armáda a policie byly německé, záhy k tomu přibyl i veškerý úřednický aparát. Čech se stal osobou více či méně nenáviděnou a utlačovanou, avšak stále měl na vybranou: bud zůstat a doufat, že ho nikdo nevystěhuje z vlastního bytu či domku, že neztratí zaměstnání, bude pracovat a nějakým způsobem přežívat. Druhou možností bylo vystěhování, v jiných případech útěk do zbytku Československé (resp. Česko-Slovenské) republiky. Ne každý odcházel okamžité v průběhu obsazování. Mnozí se rozmýšleli, nebo byli tak či onak k odchodu (útěku) donuceni až v průběhu dalších týdnů či měsíců.

V procesu vzniku Říšské župy Sudety nejprve převzala správní roli německá branná moc. Od 1. do 20. října trvalo krátké období tzv. vojenské správy. V této době se stal nejvyšším představitelem říšské správy velitel okupační armády generálplukovník Walter von Brauchitsch. U jednotlivých vojenských velitelství ale zároveň působili „šéfové civilních správ". Rozhodující role připadla podle vůdcova výnosu o správě sudetských území z 1. října 1938 dosavadnímu sudetoněmeckému vůdci, Konrádu Henleinovi, který byl jmenován „říšským komisařem pro sudetoněmecká území". Ovšem své funkce se měl plně ujmout, až Hitler zbaví vrchního velitele pozemní armády dočasného pověření. Ukončení období vojenské správy oznámil von Brauchitsch zvláštním rozkazem dne 20. října 1938. Oznámil, že splnil úkoly od velitele wehrmachtu a pozemní armáda ukončila své poslání. Henleinovi adresoval veřejný dopis, v němž mu předává správu území do jeho rukou. Ten mu odpověděl také veřejným dopisem a poděkoval mu jménem sudetského lidu za osvobození".

 

sudety_11.jpg
Sudetenland_Reichsgau_1944_GER.png

Jedno z prvních rozhodnutí říšského komisaře Henleina se týkalo rozpuštění všech politických stran a zákazu všech vydávaných novin a časopisů. Na základě jeho rozkazu z 10. října 1938 došlo také na zákaz shromažďování, mimo SdP a její organizace, které prozatím jako jediné mohly pokračovat v činnosti. 16. října 1938 se v Ústí nad Labem konal poslední stranický sjezd SdP. O dva týdny, později vyhlásil Hitler vytvoření Říšské župy NSDAP Sudety, jejíž vedení podléhalo říšskému vedení v Mnichově. NSDAP měla rozhodující slovo prakticky ve všech oblastech života Říšské župy Sudety. Rychle proto budovala stranickou organizační strukturu, která se zkoncentrovala do 40 (později 45) okresních organizací NSDAP, včetně Bíliny. Nejnižší složku stranické struktury tvořily místní organizace a v Sudetech jich vzniklo celkem 1824. Již od 5. listopadu 1938 se SdP formálně likvidovala a do řad NSDAP přešli během následujícího měsíce pouze ti členové SdP, kteří požívali důvěry a měli „zásluhy“.

Nacistická opatření se na úseku nové politické struktury řídila čtyřmi základními principy: ztotožněním státní správy a samosprávy, vůdcovským principem, personální unií NSDAP a státu a totální manipulací celým společenským životem, kterou zajišťoval důsledně uplatňovaný „systém převodů u pák", v nichž měli sudetští Němci důležité pozice, takže nebyli jen objekty politiky Berlína, ale nesli i svou vlastní odpovědnost.

Na nejvyšším stupni v osobě Konráda Henleina existovala personální unie mezi územní organizací vnitřní správy a stranickou strukturou NSDAP. V jednotlivých okresech řídili práci NSDSAP okresní vedoucí podřízení přímo Henleinovi. Každou místní organizaci řídil místní vedoucí, a jim podřízeni „zellenleitři“ a „blockleitři“. Tak si zajišťovala NSDAP přístup až do každého domu, do každé rodiny. Její příkazy, o nichž se nepochybovalo, plnili nejen členové strany, ale prakticky všichni příslušníci pobočných organizaci (SA, Německá pracovní fronta - DAF, Hitlerjugend, Svaz německých dívek - BDM, Nacionálnésocialistická péče o blaho lidu - NSV apod.). Členství v některé z nich se stalo společenskou a existenční podmínkou každého obyvatele župy. K dosažení ještě dokonalejšího „ovládání mas i jednotlivců" se přidružovala osobní odpovědnost každého „vedoucího“ za přidělený obvod anebo úsek, doprovázená povinností pravidelně předkládat zprávy o veškerém dění ve svěřené sféře. Cílem všech těchto organizačních a systémových kroků se stala totální manipulace celou společností. V tom lze spatřovat nejvlastnější funkci NSDAP. Rafinované metody navíc propojovaly síť NSDAP se síti bezpečnostní služby (SD), ale i s dalšími orgány bezpečnostního a potlačovacího aparátu, zejména s politickou policii - gestapem. Celý tento systém měl nacistům také zaručit, že se zamezí jakýmkoli projevům nespokojenosti či nějakému hnutí odporu. Tak současně s národním vítězstvím ztratili sudetští Němci demokracii.

Župnímu vedení NSDAP v Říšské župě Sudety se sídlem v Liberci podléhalo v období do 15. března 1939 celkem 40 okresních vedení NSDAP. Po okupaci Čech a Moravy mu bylo podřízeno ještě 5 okresních vedení NSDAP na území protektorátu, se sídly v Hradci Králové, Moravské Ostravě, Olomouci, Plzni a Praze.

Proces konstituování říšsko-německé správy v odtrženém českém pohraničí představoval především snahu neprodleně likvidovat veškeré demokratické prvky předchozího československého správního a samosprávného systému. Nahrazoval je ve všech důsledcích totalitní, diktátorský' vůdcovský princip, plně zakotvený do zákona o výstavbě Říšské župy Sudety z 25. března 1939. Vstoupil v platnost 15. dubna 1939, tedy po dalších drobných úpravách v souvislosti s okupací zbývající části českých zemí. Celé území Říšské župy Sudety rozčleňoval do tří vládních obvodů, spravovaných vládními prezidenty. Vládním prezidentem pro vládní obvod Ústí nad Labem byl jmenován vládním prezidentem Hans Krebs. Tak se realizoval pokus vytvořit z nově vzniklé župy vzor pro připravovanou celoříšskou správní reformu.

 

mnichov1.jpg
Henlein.jpg
931185_534636379910843_1354129274_n.jpg
b_lina_bilin_523-md.jpg
b_lina_bilin_522-md.jpg
b_lina_bilin_526-md.jpg
310039_534638546577293_1586603201_n.jpg
Gallery of Bílina-4.jpg
Bilina_Bilin,_tez_Bilin_-_Sauerbrunn_1938.jpg
1938 - obsazení Bíliny 01.jpg
bilina142.jpg
bilina143.jpg
bilina065.jpg
537194_522801517760996_1555838648_n.jpg
bilina059.jpg
483746_522801164427698_377748238_n.jpg
bilina144.jpg
179a.jpg
484623_530586203649194_23790865_n.jpg
521915_523684767672671_902753647_n.jpg
970614_545433985497749_244562141_n.jpg
1938 - Bílina náměstí.jpg
B
1465385_634187209955759_1393417348_n plus.jpg
1450981_631864876854659_1413943073_n.jpg
1380702_596754507032363_57444504_n.jpg
1938 - Bílina náměstí 1.jpg
Bílina - pivovar 1938.jpg
Bílina - ul. Komenského 1938.jpg
Bílina - 1938 b.jpg
Bílina - náměstí s kostelem - 1938 - 1945.jpg
Bílina v říši 1938 - 1945.jpg
Bílina 1938 - u hotelu Stadt London.jpg
Bílina 1938 - Bellevue.jpg
Masarykovo nám. v Bílině - 10-1938.jpg
Bílina ze zámku - 1939 -1.jpg

Obyvatelstvo župy

Současně s nacistickými armádními jednotkami přicházely do pohraničí operační oddíly bezpečnostní policie. Jejich prvním úkolem bylo realizovat tzv. očišťovací akci, tedy preventivní zatčení všech odpůrců a protivníků nového režimu. Jako druhý sled nastupovaly operační oddíly pořádkové policie, aby zabezpečily postupující armádě tyl a zabránily případnému zničení nebo poškození důležitých objektů a zařízení. Preventivní zatykání odpůrců nacismu a demokratů probíhalo v období vojenské správy zhruba od 1. do 20. října 1938 a jeho rozsah byl dokonce větší, než se předpokládalo. Řada ze zatčených (v celé župě Sudety zhruba 10 000 osob) skončila z vůle nacistů v koncentračních táborech.

Kromě pokračujícího zatykání odpůrců režimu se pozornost gestapa začala soustřeďovat i na osoby židovského původu. Na území Říšské župy Sudety uplatňovali nacisté od prvních dnů převzetí moci norimberské zákony. Zejména gestapo používalo vyzkoušené metody rasové persekuce, jejichž cílem bylo donutit židovské obyvatele k opuštění říšského území.

Nacistická moc upínala svou pozornost k továrnám, obchodům, finančnímu kapitálu a k dalším hodnotám, jež se nacházely v držení židovských majitelů. Gestapo tento „opuštěný“ židovský majetek neprodleně zabavovalo a v dohodě s landráty dosazovalo do židovských podniků a obchodů „politicky přezkoušené“ árijské vedoucí.

Mimořádnou pozornost věnovala nacistická správa české menšině, která zůstala na sudetském území. Obecněji ji pokládala za zcela nespolehlivou a vůči Říši nepřátelsky naladěnou a zaměřenou. Část českého obyvatelstva, zejména starousedlíků, spjatých tradicemi, majetkem i rodinnými vztahy se svou domovinou, zůstala tak v Bílině. Například na sousedním Mostecku česká národnostní menšina tvořila kompaktní národnostní celek. 

Nacistická správa se od samého počátku zabývala myšlenkou, jak se českého obyvatelstva zbavit. Ovšem jeho projektované vysídlení se neuskutečnilo. Místo toho byl však postupně uplatňován sílící germanizační tlak, který probíhal jak po politické, tak hospodářské, sociální i kulturní linii. Hned po okupaci zanikly nejen české politické strany, ale brzy došlo i na všechny české spolky a zůstaly jen hasičské spolky pod německým vedením. Byly zrušeny všechny české měšťanské, střední a odborné školy i většina obecných, a ve zbývajících obecných školách s českým vyučovacím jazykem se vyučovalo podle nacistických osnov a s germanizačními cíli. Česká mládež neměla možnost navštěvovat jakékoli české střední a vyšší školy.

Nevycházel český tisk, nehrálo divadlo, rozhlas, film a pro český národní a kulturní život neexistoval žádný veřejně garantovaný prostor.

České obyvatelstvo ztratilo zastoupení ve veškerých sférách správního, politického, hospodářského i kulturního dění, zároveň se tím ale pro německou správu zužovala možnost využívat jeho aktivní spolupráce. Jistý příklon k němectví a k myšlenkám nacismu se projevoval spíše jen u národnostně smíšených a nevyhraněných rodin. Na druhé straně izolace českého obyvatelstva, absence společenských kontaktů a nedostatek informací u něj prohlubovaly dezorientaci, pocity osamocenosti, úzkosti, stálých obav a strachu. A tak souhrnně platilo, že zatímco se německá národnostní menšina v předmnichovském období dovolávala národnostních práv a autonomie, projevili nacisté v Říšské župě Sudety vůči Cechům zcela opačné stanovisko a určili jim roli fakticky bezprávné pracovní síly.

Mimořádné složitý a citlivý problém pro české obyvatelstvo představovala možnost optace. Podle oficiální dohody o státním občanství a opci mezi Německem a Česko-Slovenskem z 20. listopadu 1938 mohli Češi v pohraničí optovat, tedy přihlásit se ke státnímu občanství československému, a Němci ve zbývajícím území republiky naopak. Problém byl však v tom, že po optování, které původně bylo proponováno podle dohody až do 31. března 1940, mohlo sice následovat přestěhování, ale jen s movitým majetkem. Ani jedna ze smluvních stran si už při podpisu dohody nepřála, aby se optace příliš rozšířily. Němci si potřebovali ponechat ve zbytku republiky svou menšinu a její politické zastoupení a československá vláda se zase obávala, že by další příliv Čechů z pohraničí znásobil už tak značné hospodářské a sociální potíže spojené s probíhajícím příchodem uprchlíků.

Zpracováno podle publikace "Rozumět dějinám".

 
© muzeum-bilina.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma, reklama PC fórum