Navigace: Webové muzeum Bílina > Archeologický výzkum - historické jádro Bíliny

Archeologický výzkum - historické jádro Bíliny

V Bílině se připravovala půda pro nový teplovod a proto měli archeologové v rámci záchranného výzkumu před jeho výstavbou možnost prozkoumat velkou část historického centra, kudy vede trasa tepelných rozvodů. Probádali tak celkem 420 metrů dlouhý a přibližně 2 metry široký výkop, který křižoval někdejší středověké město, celkem 600 m2 plochy. Tento výzkum přinesl řadu pozoruhodných nálezů a zjištění ohledně raně středověké podoby města.

V září a říjnu roku 2011 provedl Archeologický ústav AV ČR, Praha, v.v.i. výzkum v trase výkopu pro tepelný napáječ přes Městskou památkovou zónu města Bíliny. Akce byla jedinečnou možností pro poznání raně středověkého osídlení v podhradí přemyslovského správního hradu. Trasa výkopů se také dotkla bezprostředního okolí kostela sv. Petra a Pavla, který uvádí k roku 1061 ve své kronice kanovník Kosmas.

Výzkum značně komplikovala skutečnost, že probíhal v podzimních měsících a stavba měla být dokončena do zahájení topné sezóny. Pro co nejrychlejší průběh se pracovalo 10 hodin denně, soboty, neděle a svátky. Tím se podařilo výzkum realizovat v 35 dnech – od 15.9. do 19.10. 2011 – a účastnili se ho 2 archeologové, 4 terénní technici a 20 dělníků. Trasa výkopu byla rozdělena do úseků, v nichž byl postupně strojově odstraněn povrch komunikace a nadložní vrstvy. Poté došlo k začištění povrchu a vytyčení sektorů ca 2 m dlouhých. Celková délka výkopu archeologicky dozorovaného, a v případě potřeby zkoumaného, činila 420 m, prozkoumáno bylo ca 600 m2. Archeologicky odkrývané úseky výkopu byly rozděleny na sektory po ca 2 m délky.

Výsledky výzkumu lze shrnout do tří základních skupin poznatků:
1) počátky vrcholně středověkého opevnění města a změna jeho půdorysu v 15. století
2) raně středověký kostel sv. Petra – pohřbívání a sídlení v jeho okolí
3) unikátně zachovaná raně středověká srubová stavba

Dochované části městského opevnění jsou pozdně středověkého stáří, ale předpokládalo se, že stojí na místě staršího opevnění. Překvapením byl nález mohutných zděných konstrukcí jen 20 metrů jižně od kostela sv. Petra a Pavla. Postupně výzkum odkryl pět fází městské fortifikace. Nejstarší byla dovnitř otevřená hranolová bašta, nejmladší bašta půlkruhová přisazená dodatečně k hradbě. Všechny hradby byly postaveny z místní ruly spojované světle hnědým vazkým jílem. Jak ukázal výzkum stojící hradby na východní straně města z období někdy kolem roku 1470, nebylo to nic neobvyklého, jelikož i ta byla stavěná na jíl a vápenná malta byla použita jen v mladších vysprávkách. Starší městská fortifikace postupně zanikla díky pohřbívání. Jelikož byl hřbitov plný kosterních pozůstatků, navážela se na něj zemina a do ní se opakovaně pohřbívalo. Tento proces trval až do 1. pol. 18. stol. Za tu dobu vznikl jižně od kostela umělý pahorek, který dnes převyšuje povrch Seifertovy ulice o 3 m. Zahlubování hrobů poškodilo zřejmě ještě starší opevnění, které mělo podobu dvou paralelních zdí s meziprostorem vyplněným spraší přemístěnou z podloží. Kvůli značné hloubce archeologického výkopu nad rámce stavby nebyly situace dokopány až na podloží.

Kronikář Kosmas zmínil v souvislosti s nástupem Vratislava II. na knížecí stolec roku 1061 bílinského správce Mstiše. Ten se snažil usmířit si knížete za své těžké prohřešky vůči jeho první manželce pozváním do Bíliny při příležitosti vysvěcení kostela sv. Petra v bílinském podhradí. Vysvěcení se zúčastnil i biskup Šebíř, který poté zůstal se Mstišem v jeho dvorci před kostelem, zatímco kníže se odebral nahoru na hrad. Současná podoba kostela sv. Petra je výsledkem přestavby v letech 1573-1575 po požáru z roku 1568. Je pravděpodobné, že zařazení Bíliny mezi arcijáhenství pražského biskupství na počátku 13. století přineslo přestavbu v pozdně románském slohu, jelikož takovému významu starší raně románský kostel nemohl vyhovovat.

Trasa výkopu před západním průčelím kostela a v jeho jižním sousedství byla nadějí, že se podaří odkrýt něco z Kosmových údajů o Bílině počátku 2. pol. 11. stol. Výzkumem odkryté raně středověké pohřbívání respektovalo mohutný zahloubený objekt, zřejmě sklep nebo komoru, s tzv. vstupní šíjí. Ve výplni sklepa/komory a v okolních hrobech byly nalezeny opracované kvádříky z opuky. Ta byla oblíbeným stavebním materiálem na sakrální stavby raného středověku a do Bíliny musely být přivezena přes České Středohoří z Poohří. Ke sklepu směřoval mělký žlábek vyplněný zlomky opuky, malty a bílé hlazené omítky. Zřejmě je to pozůstatek kamenné architektury, která byla rozebrána na stavební kámen a žlábek a jeho okolí bylo zaplněno nepoužitelným stavebním odpadem. Do těchto vrstev se nadále pohřbívalo od sklonku raného středověku až do 40. let 18. stol.

Podle keramiky ve výplni sklepa/komory došlo k jeho zániku a zaplnění na sklonku 11. století. Vzhledem k poloze, rozměrům a typu komponenty, přítomnosti stavebních článků a kvádříků a užití kamenné nekostelní architektury je pravděpodobné, že se vskutku jedná o pozůstatky dvorce hradského správce Mstiše. Vzhledem k přesné lokalizaci Kosmou ante ecclesiam (před kostel) je možné, že dvorec znal z vyprávění, možná jej i sám navštívil.

Na východní straně Mírového náměstí odkryl výzkum situaci, jakou známe z nížinného Polska, nebo na březích Baltského a Severního moře. Na povrchu naplavenin řeky Bíliny se dochovaly zbytky dřev, které přeryly sídlištní vrstvy z 9.-11. století s velkým obsahem organického materiálu. V 11. století byla postavena v SV [severovýchodním] rohu dnešního nám. srubová stavba o třech prostorách, které zřejmě tvořila jádro usedlosti. Díky značné vlhkosti se dochovala konstrukce stavby, ale jednotlivé dřevěné prvky ne v takovém stavu, aby bylo možno provést datování podle letokruhů. Další jedinečnost spočívá v konstrukci, v níž se střídaly kulatiny a prkna, vše k sobě sesazeno kolíčky.

Převzato z webu Archeologického ústavu Akademie věd ČR,  http://www.arup.cas.cz

Obr_1_Hradba_nejst_faze1.jpg
Obr_2_Sek_88_91_pohrebiste_31.jpg
Obr_3_Pater-vampyra.jpg
Obr_4_Sek_14_faze_05b-kopie.jpg
Obr_5_Konstrukce-srubu.jpg
Obr_6_Celkový-záběr-na-výzkum-na-Mírovém-náměstí.jpg

J.K. Tyl - Prkoš Bílinský - Povídka z dějin domácích;psáno roku 1832/ Bílina údajně roku 1051:

- starý Samostříl obvinil Prkoše Bílinského, že pošlapal jeho role, zapálil dědinu a zahubil lidské životy. Prkoš toto obvinění nevyvracel a kníže Břetislav se velmi rozhořčil. Nejprve ho chtěl odsoudit k smrti, ale na Samostřílovu přímluvu mu stanovil jen trest v podobě úhrady trojnásobku poškozeného. Od tohoto okamžiku však začal Prkoš Břetislava nenávidět. Prkoš měl dceru Svatavu, která ochořela. V té době se u nich objevil mladý lékař Tutsa, který ji vyléčil a zároveň oba vzpláli láskou. Tutsa žil původně v Charvátsku. Až po smrti otce a těsně před matčiným skonáním se dozvěděl, že je z českého rodu Vršovců, a proto se vypravil do Čech a nohy ho donesly do Bílinského kraje. Tutsova otce vyhnal z Čech Břetislavův otec, a tak si Bílinský myslel, že bude Tutsa Břetislava také nenávidět, a svěřil se mu se svými zrádnými plány. Jeho slova však mladík označil za hříšná a vydal se na cestu ku Praze. Bílinský na něj poslal vraha, kterého Tutsa včas prokoukl a získal ho na svou stranu. Polský vrah Černuš se pak vrátil k Bílinskému a předstíral, že Tutsu zabil. Prkoš byl s jeho službami spokojen a hned mu dal další úkol. S poselstvím šel k saskému knížeti Othardovi, aby mu nabídl pomoc v boji proti Břetislavovi. Jak se to Černuš dověděl, poslal jednoho rolníka za Tutsou, aby mu skrz vymyšlenou pohádku naznačil, co se v Bílině děje. Do Bílinského kraje už přijel Othard, Usadil se tu a dokonce zatoužil po Svatavě. Ta byla z otcova počínání velice zarmoucená. Díky Černušovi se dověděla vše o Tutsovi, který nyní vystupoval pod jménem Jaroboj Charvátský, a byl to právě polský sluha, kdo pomohl Svatavě utéci. Mezitím zachránil Tutsa v bitvě Čechů proti Bavorům Břetislavovi život a ten ho pozval na svůj hrad. Tam přišel i posel od Černuše. Proto české vojsko vyrazilo ku Bílině. Když saští vojáci už doháněli Svatavu s Černušem, na obzoru se objevilo právě české vojsko. Svatavu zachránili, ale Černuš byl smrtelně raněn. České vojsko se pak vyrazilo k Bílině. Saští spolu s Bílinským byli však početnější a mocnější, a proto dlouho vyhrávali. Až pak Prkoš uviděl Tutsu, myslel si, že je to duch, a přestal bojovat. Z jeho počínání byli ostatní vojáci zděšeni a vzdali se. Češi zvítězili. Prkoš byl odsouzen k trestu smrti, ale předtím mu Svatava ještě slíbila, že již nikdy nebude s Tutsou. Břetislav Tutsovi vrátil všechen majetek po jeho rodičích, avšak k čemu mu teď byl, když si této radosti nemohl užít s milovanou osobou.

JAKOUBEK z VŘESOVIC

Datum narození Jakoubka z Vřesovic není známo, světlo světa nejspíše spatřil krátce před rokem 1400. Tento zchudlý šlechtic pocházel z jižní Moravy z Vřesovic a původně se jmenoval Jakub, přičemž jméno Jakoubek je vlastně přezdívka, která ledascos vypovídá o jeho tělesném vzrůstu. Do Čech přišel v roce 1420 a brzy po vypuknutí husitských napokojů se přidal na stranu táboritů, mezi kterými si získal velmi silnou pozici a pověst skvělého válečníka. Již jeho současníci mu však vyčítali přílišnou slabost pro majetek. Po Žižkově smrti se stal jedním z táborských hejtmanů, postupně se jeho působiště přeneslo do severozápadních Čech, kde si vybudoval ohromné majetky. Stal se hejtmanem v Bílině. Zúčastnil se mimo jiné bitvy u Ústí nad Labem roku 1426, přičemž po husitském vítězství získal Ústí nad Labem na deset let pod svou správu. Po bitvě hustiští velitelé zakázali brát zajatce, Jakoubek se však pokusil zachrátnit významného příslušníka šlechtického rodu Gutštejnů, aby za něj mohl získat výkupné. Gutštejn však byl nakonec stejně usmrcen a Jakoubek jen potvrdil svou pověst hamižného nepříliš charakterního člověka. Od roku 1428 sídlil ve Žluticích, kde si nechal vybudovat hrad Nevděk, z jeho dalších pevností stojí za zmínku Oltářík. Roku 1432 se v Chebu zúčastnil jednání husitů se se zástupci Basilejského koncilu, velel také husitskému výpadu do Saska. V roce 1433 bojoval až za Bavorským lesem, také vypálil klášter ve Waldsassenu. Roku 1434 obléhal hrad Kostomlaty, který nakonec dobyl, aby jej po skončení revoluce formálně koupil od dědiců a tak svou držbu legalizoval. Roku 1438 se zúčastnil bitvy u Želenic, následně zastával důležitý post hejtmana žateckého a litoměřického kraje. V dalších letech pak byl pověřován důležitými úkoly především diplomatického charakteru (významná poselstva do zahraničí vedl např. v letech 1441 a 1443). Z počátku patřil mezi služebníky védody Albrechta Habsburského; po Albrechtově smrti se přidal na stranu jeho syna Ladislava Pohrobka a když i ten zemřel, sloužil Jakoubek až do své smrti Jiřímu z Poděbrad. Přesné datum jeho smrti není známo, naposledy je zmiňován roku 1461 v souvislosti se svou pří s Vilémem z Pnětluk. Jakoubek z Vřesovic patřil mezi pragmatické politiky a dobré diplomaty. Vyznačoval se velkou odvahou a statečností, ale také charakterovou nestálostí a prospěchářstvím- neváhal měnit strany podle momentální potřeby. Ačkoliv patřil mezi příslušníky sirotčího bratrstva, neváhal přijmout Zikmunda Lucemburského za českého krále, protože věděl, že mu panovník potvrdí jeho úchvaty z dob revoluce. Tento kalkul mu vyšel, navíc Zikmund Jakoubkovi věnoval majetky bývalého kláštera v Teplicích, dále Chomutov, Toužim, Ploskovice a Pátek. Po skončení první fáze husitských válek ( 1419 - 1434) patřil mezi vazaly rakouského vévody Albrechta Habsburského, zeťe Zikmunda Lucemburského a velkého nepřítele husitů. Od roku 1448 se ovšem počítal mezi straníky Jiřího z Poděbrad. Postupně se stáhl z aktivní politiky a zaměřil na vybudování silného rodového dominia v severozápadních Čechách, které pak sloužilo jako mocenská základna jedné z větví  rodu pánů z Vřesovic.

Projekt NetStranky.cz doporučuje

© muzeum-bilina.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma