Navigace: Webové muzeum Bílina > Bílina v novověku

Bílina v novověku

BÍLINA ve třicetileté válce 1618 – 1648

Třicetiletá válka, zejména pak třicátá léta sedmnáctého století, představovala pro Bílinu, ostatně jako pro celé České země, velkou katastrofu. Dlouhý celoevropský konflikt přinesl velký populační propad. Mnoho lidí bylo v Bílině a okolí zavražděno žoldnéřskými tlupami nebo zemřelo hladem. Zdejší obyvatelé opouštěli vesnice a utíkali do blízkých měst nebo jiných oblastí země. Čechy měly před válkou asi 1 700 000 obyvatel, po válce zde zbylo už jen něco přes 900 000 lidí. Pro celou zemi se dá hovořit o ztrátách ve výši čtyřiceti procent. Bílinu potkal podobný osud, přesto patřila do skupiny sídel s větším štěstím. Tak výrazné ztráty obyvatel město minuly. Město již nemuselo být násilně rekatolizováno, avšak to se netýkalo jeho bezprostředního okolí. Dva roky po vypuknutí války, roku 1620, se v Bílině ubytovalo vojsko českých stavů. Další smutnou kapitolu do historie Bíliny napsala válečná léta po roce 1625, kdy bílinský panský hejtman Butz s vojáky naverbovanými v Mikulově pořádal na česko-saském pomezí dragonády, neboli výpady, do tehdejší horských vesnic bílinské državy, aby jejich obyvatele donutil přijmou katolickou víru za svou.

Třicetiletá válka závažným způsobem poznamenala další osudy země. Co se týče samotného průběhu války, město bylo v prvém desetiletí bezprostředních válečných událostí víceméně ušetřeno, až roku 1631 kdy vpadli do severozápadních Čech Sasové. Největší katastrofou, která během války opakovaně sužovala Bílinu, byly opakované nájezdy švédských vojsk na město. Například v roce 1634 Švédové při obsazování Bíliny vypálili hrad a deset dalších domů. V okolí i ve městě samém se střídali Švédové a Sasové. Švédové byli v srpnu 1634 drtivě poraženi u Nördlingenu, což zapříčinilo dočasné stažení posádek z Čech. Celá oblast byla nucena hradit válečné daně. Roku 1645 k nim přibyla ještě zemským sněmem povolená daň z hlavy. Se saskými i švédskými jednotkami se pravidelně do země vraceli pobělohorští emigranti, s nimi však také znovu odcházeli. Tak zničující jako ve strategicky nesouměřitelně důležitějším Polabí nicméně Švédové na Bílinsku nebyli. I tak potřebovala Bílina na vzpamatování se z válečných hrůz nejméně dalších třicet let. Od té doby město v podstatě stagnovalo, k nárůstu obyvatel došlo až v průběhu 19.  století. Úbytek lidí i hmotná bída však nebyly jedinými důsledky války. Mnohem horší byla degradace lidství. Většina lidí dosud nepoznala nic jiného než zabíjení, smrt a loupení. Po většinu období třicetileté války byl majitelem Bíliny VILÉM z LOBKOWICZ, který jakožto oddaný katolík získal konfiskacemi majetků odbojné české šlechty po bitvě na Bílé hoře značný majetek. V roce 1645, tři roky před koncem třicetileté války, se bílinští měšťané dočkali vyslyšení své letité žádosti, císař Ferdinand III. Habsburský udělil Bílině právo na pořádání dobytčího trhu datovaného na 10. srpen zmíněného roku.

Bílina - Husitská bašta v městském parku.jpg
005261.jpg
Bílina v barvě 1789.jpg

BÍLINA po třicetileté válce

Po třicetileté válce habsburská monarchie postupně prosazovala formu státní moci, jež je známa pod termínem absolutismus. Vytváří se celý nový systém, jenž kromě toho, že vytváří vlastní instituce, proniká a přetváří i tradiční, vesměs stavovské. Dominantní jsou finance - kromě přímých daní se stále více prosazují daně nepřímé, například daň spotřební, ke zmapování daňových povinností slouží katastry. Nepřímé daně také dále oslabují pozici stavů při ovlivňování daní, neboť jimi nejsou schvalovány. Profesionalizuje se byrokracie a klíčovým fenoménem se stává stálá armáda (v jednotlivých evropských zemích spolyká 80-90 % procent všech výdajů). Tento proces posilování státní moci se odvíjí takřka ve všech evropských zemích v různých modifikacích a s různými peripetiemi.

Habsburská monarchie prosazovala absolutismus, vývoj k moderní státní moci byl tedy těžkopádný a s řadou problémů. Mnohé se očekávalo od sjednocení právních norem, ty samy od sebe však nic řešit nemohly. Přesto je skutečnost, že v městském právu se nejpozději roku 1610 přestalo užívat magdeburské právo a základem městského soudnictví se stal Koldínův zákoník, vzniklý v Praze roku 1579, důležitá. Koldínův zákoník byl základní normou až do vydání všeobecného občanského zákoníku v roce 1811. Odvolací instancí byl již od roku 1548 apelační soud v Praze. Města jako celek po třicetileté válce ještě více ztratila na svém významu a hospodářsky utrpěla, avšak poddanská města se častěji díky zázemí velkostatku své vrchnosti vzpamatovávala, královská města na vývoj doplatila více. Pochopitelně tím také stále častěji dochází ke skutečnosti, že vrchnostenská města začínají zpochybňovat či ignorovat privilegia královských měst, neboť jim jsou hospodářsky schopna konkurovat.

Lobkowiczové, jmenovitě ELIŠKA APOLENA z LOBKOWICZ rozená z Tilly, městu v roce 1660 potvrdili jeho předválečná privilegia (nově například hrdelní soud I. třídy platný až do roku 1765). Roku 1654 v Bílině napočítali 202 domy. Přestože docházelo k občasným sporům mezi měšťany a vrchností, udržela si Bílina lepší výchozí postavení než okolní městečka Duchcov, Osek, Krupka a Teplice. Většina obyvatel Bílinska v průběhu třicetileté války zásluhou násilné rekatolizace emigrovala do protestantských zemí, byla však také do značné míry vyvražděna. Noví osadníci přicházeli většinou ze Saska nebo z jiných částí dalších německých knížectví, a tak oblast severozápadních Čech začala nabývat německého rázu. Po roce 1670 se to týkalo také samotné Bíliny. Důkazem toho je skutečnost, že se v Bílině úřadovalo česky do roku 1679. Do roku 1679 byl primátorem města Jan Motál. Jeho usedlost stála v místech dnešní budovy Gymnasia v Břežánské ulici. Z doby jeho působení na nejstarší radnici jsou zachovány úřední knihy vedené v češtině, psané městským písařem Václavem Buriánem, který se po Motálovi stal dalším bílinským primátorem. Za Buriána, který předsedal prvnímu německému zastupitelstvu, se na přání zámeckých pánů psaly knihy česky a německy. Z roku 1669 je známo i složení tehdejší městské rady: Václav Burián, Blažej Tigr, Jiří Bumbel, Ondřej Lenker, Michal Scherer, Jan Zetman, Jan Luein, Jan Placer, Václav Eiben, Michal Waltr, Ondřej Prekl, Pavel Schwarz. Městským soudcem byl Jan Prchlema. Městskými staršími byli Jan Motál, Šimon Bláža, Daniel Scherber a Jan Treger. Poslední české zápisy v městských knihách pocházejí z roku 1691. Česky psaná bílinská matrika je datována do roku 1591. Kniha je vázána v kůži s kovovými sponami. V matrice jsou zapsány lidé jak z Bíliny, tak i z Radovesic, Dřínku (dnes již tyto obce v důsledku důlní činnosti neexistují), Ledvic, Lukova, Razic, Mirešovic a Kostomlat pod Milešovkou. V kostele svatého Petra a Pavla se nachází lobkowiczká hrobka. Posledními, zde pochovanými osobami byly Teresie z Lobkowicz a Ludmila z Lobkowicz v roce 1684. Ještě předtím zde bylo pohřbeno dvanáct členů šlechtického rodu Lobkowiczů.S tím, jak se město a jeho okolí vzpamatovávalo z ran utržených ve třicetileté válce, začala se samozřejmě znovu rozvíjet stavební činnost.

Bílinská madona.jpg

V letech 1665 až 1697 vládl v Bílině hrabě VÁCLAV FERDINAND POPEL z LOBKOWICZ, význačný císařský diplomat. Působil jako vyslanec v Bavorsku, Francii i Španělsku a za své služby tehdy obdržel velmi ceněný řád Zlatého rouna. Aby dostál svým representativním nárokům barokního kavalíra, rozhodl se přestavit své domovské sídlo. Původní měla být do nové stavby zahrnuta i velká Červená věž (součást starého hradu). Během prací byla ale zbořena, její bourání trvalo bezmála tři měsíce. Do nového zámku tak byly vestavěny jen dvě prostorné sklepní místnosti z hradu. Zachována zůstala bašta Manda.Do Bíliny si proto Václav Ferdinand pozval italského architekta Antonia della Portu, který na místě bývalého hradu vystavil v letech 1675 až 1682 raně barokní zámek. Po roce 1841 došlo k nové úpravě vnějších fasád, při níž bylo plně zachováno její raně barokní členění. Zámek nebyl nikdy trvale obýván. Stal se sídlem centrálních vrchnostenských úřadů lobkowiczkého panství. Za tuto stavbu zaplatil hrabě Lobkowicz 24 609 zlatých, z této souhrnné částky dostal stavitel 1 221 zlatých, políři 2 400 zlatých a zedníci 2 755 zlatých. Čistá částka, potřebná na výstavbu bílinského zámku činila tehdy neuvěřitelných 18 233 zlatých. Bílina tak získala jednu ze svých, dnes nemnohých, význačných dominant. Zámek v Bílině je poměrně Mohutná obdélná dvoupatrová stavba s velkými nárožními třípatrovými pavilóny. K severu přiléhá pozdně empírová budova zimní zahrady. Na severní straně nádvoří gotická kašna Manda, střežící původní vstup na hrad. V zámeckém parku přemyslovské hradiště. Z původního hradu zachováno sklepení vytesané ve skále a pozdně gotická sklípková klenba v přízemí severního pavilónu. Hlavní sál zámku, zvaný italský, ve 2. patře s bohatou štukovou výzdobou z let 1676 až 1682. Ve stejném období byla zrekonstruována bašta, zvaná Manda, součást obranného systému původního hradu - stala se vězením. Stavební ruch se nevyhnul ani samotnému městu. Nově byl vystavěn kostel sv. Štěpána, roku 1698 byl rozšířen o kaple po obou stranách. Byla postavena další radnice. Stejně jako později postavené arciděkanství však získala svou poslední podobu až v devatenáctém století. Z množství soch dodnes zdobí bílinské Mírové náměstí kašna se sochou sv. Floriana a Mariánský (Morový) sloup od Giullia Pietra Toscana z roku 1682. V této době byl lobkowiczovým hejtmanem v Bílině Jindřich Maxmilián Unger, jemuž s celou jeho rodinou, stejně jako Toscanimu, hrabě Václav Ferdinand Popel z Lobkowicz potvrdil a rozšířil různé výsady a svobody. Duben roku 1700 je pro bílinskou historii skličujícím měsícem, tehdy zuřící požár totiž zničil většinu městského archivu a městských listin. Roku 1702 byl kostel svatého Petra na centrálním náměstí přejmenován na kostel svatého Petra a Pavla. Od roku 1707 se vlády nad bílinským panstvím ujala sestra hraběte Václava Ferdinanda Lobkowicze Eleonora von Lobkowicz, která se provdala za člena známější, roudnické větve Lobkowiczů, knížete Filipa, zemřela ale už roku 1711. Dědičkou bílinského panství se tak stala ELEONORA CAROLINA, vévodkyně zaháňská, manželka knížete Filipa z roudnické větve Lobkowiczů. Eleonorou potvrzená práva udělená městu Bílině v minulosti roku 1732 znovu potvrdil císař Karel VI. Z dochovaných, německy psaných, materiálů se například dozvídáme, že roku 1714 odnesl orkán, řádící v Bílině, střechu Teplické městské věže. V letech 1724 až 1729 vzniká nová budova arciděkanství.

Starý zámek Bílina - 01 plus.jpg
Starý zámek Bílina - 02 plus.jpg
Starý zámek Bílina - 03 plus.jpg
Starý zámek Bílina - 04 plus.jpg
Starý zámek Bílina - 05 plus.jpg
Starý zámek Bílina - 07.JPG
Starý zámek Bílina - 08 plus.jpg
Starý zámek Bílina - 09 plus.jpg
b_lina_bilin_170-md.jpg
Bílina - centrum dnes.jpg

Po smrti hraběnky Eleonory roku 1720 vymřeli bílinští Lobkowiczové i po přeslici a vlády nad dominiem se ujala roudnická větev tohoto šlechtického rodu. Tereziánský katastr z roku 1757 vypovídá, že město mělo tehdy 187 domů, Teplické předměstí 122 domy. Mostecké předměstí 65 domů a Pražské předměstí 97 domů. Celkem byl v Bílině 471 dům. Bílina, označená za město IV. třídy, spadalo do Litoměřického kraje. Protože neexistují žádné přímé statistické údaje, nemůžeme počítat s přesným počtem obyvatel ve městě. Musíme se spokojit s odhadem, který lze získat stanovením tzv. redukčního koeficientu, čísla, jež udává přibližný počet osob připadající buď na dům, nebo na domácnost poplatníka. Nakonec byl přijat bez závažnějších námitek Mendelův koeficient 4,7. Nejnovější studie o populačním vývoji českých měst v před-statistickém období používají koeficientu 5 a někteří autoři dokonce 6 nebo 7,5. Podle Mendelova koeficientu tehdy v Bílině žili asi dva tisíce lidí. Vrchnost přiznávala kromě polností, luk a lesů i vinice a chmelnice. Vlastnictvím vinic se kromě obecních pozemků, polí, luk a lesů mohlo pochlubit i město Bílina s předměstími. Pivovar tehdy produkoval více jak 434 sudů piva ročně. Ve městě byly i dva mlýny. Roku 1764 byly pod Bílinou vyhloubeny katakomby sloužící k uchování vína.Poslední válka Marie Terezie se roku 1778 týkala tzv. dědictví bavorského - po vymření bavorské větve Wittelsbachů tu byla možnost připojit k monarchii Bavorsko, a tak posílit její pozici v Říši. Proti tomuto plánu se postavilo Prusko i Sasko. "Bramborová válka", jak byla také nazývána, byla v roce 1779 rychle ukončena těšínským mírem. Neúspěšné války a celkové zaostávání za evropskými mocnostmi donutilo Marii Terezii provést řadu reforem, jejichž důsledkem byla další byrokratizace společnosti. Tím dostala i větší možnost se prosadit měšťanská inteligence a dosáhnout společenského vzestupu. Proto lze konstatovat, že od poloviny 18. století vzrůstá mezi povoláními ve městě také počet příslušníků státní byrokracie. Od členů městských rad začaly být žádány právnické znalosti. Městům i šlechtě byla odnímána hrdelní pravomoc a reformou trestního řádu byla omezována libovůle v jurisdikci. Kromě obvyklých požárů a povodní ve městě pobylo několik armád. Francouzské okupační vojsko přišlo roku 1742. Po jeho odchodu Bílinu obsadila posádka císařských vojsk, která se ve městě začala za vynucené pomoci místních opevňovat. Pruské jednotky se vrátili roku 1759, kdy město mělo zaplatit výpalné na něž nemělo. Výsledkem bylo dočasné internování městského soudce Trögera a radního Schumana v Drážďanech. Prusové přišli i roku 1778, kdy bylo jejich působení spojeno s probíhající bramborovou válkou.

Bílina v barvě 01.jpg
Bílina v barvě 02.jpg
image29.axd.jpg
Bílina - konec 18. století.jpg
Bílina - počátek 19. století.jpg
Bílina - 40. léta 19. století.jpg
Bílina - velký obraz - počátek 19. století.jpg
Bílina - 1815 (01).jpg

J.K. Tyl - Prkoš Bílinský - Povídka z dějin domácích;psáno roku 1832/ Bílina údajně roku 1051:

- starý Samostříl obvinil Prkoše Bílinského, že pošlapal jeho role, zapálil dědinu a zahubil lidské životy. Prkoš toto obvinění nevyvracel a kníže Břetislav se velmi rozhořčil. Nejprve ho chtěl odsoudit k smrti, ale na Samostřílovu přímluvu mu stanovil jen trest v podobě úhrady trojnásobku poškozeného. Od tohoto okamžiku však začal Prkoš Břetislava nenávidět. Prkoš měl dceru Svatavu, která ochořela. V té době se u nich objevil mladý lékař Tutsa, který ji vyléčil a zároveň oba vzpláli láskou. Tutsa žil původně v Charvátsku. Až po smrti otce a těsně před matčiným skonáním se dozvěděl, že je z českého rodu Vršovců, a proto se vypravil do Čech a nohy ho donesly do Bílinského kraje. Tutsova otce vyhnal z Čech Břetislavův otec, a tak si Bílinský myslel, že bude Tutsa Břetislava také nenávidět, a svěřil se mu se svými zrádnými plány. Jeho slova však mladík označil za hříšná a vydal se na cestu ku Praze. Bílinský na něj poslal vraha, kterého Tutsa včas prokoukl a získal ho na svou stranu. Polský vrah Černuš se pak vrátil k Bílinskému a předstíral, že Tutsu zabil. Prkoš byl s jeho službami spokojen a hned mu dal další úkol. S poselstvím šel k saskému knížeti Othardovi, aby mu nabídl pomoc v boji proti Břetislavovi. Jak se to Černuš dověděl, poslal jednoho rolníka za Tutsou, aby mu skrz vymyšlenou pohádku naznačil, co se v Bílině děje. Do Bílinského kraje už přijel Othard, Usadil se tu a dokonce zatoužil po Svatavě. Ta byla z otcova počínání velice zarmoucená. Díky Černušovi se dověděla vše o Tutsovi, který nyní vystupoval pod jménem Jaroboj Charvátský, a byl to právě polský sluha, kdo pomohl Svatavě utéci. Mezitím zachránil Tutsa v bitvě Čechů proti Bavorům Břetislavovi život a ten ho pozval na svůj hrad. Tam přišel i posel od Černuše. Proto české vojsko vyrazilo ku Bílině. Když saští vojáci už doháněli Svatavu s Černušem, na obzoru se objevilo právě české vojsko. Svatavu zachránili, ale Černuš byl smrtelně raněn. České vojsko se pak vyrazilo k Bílině. Saští spolu s Bílinským byli však početnější a mocnější, a proto dlouho vyhrávali. Až pak Prkoš uviděl Tutsu, myslel si, že je to duch, a přestal bojovat. Z jeho počínání byli ostatní vojáci zděšeni a vzdali se. Češi zvítězili. Prkoš byl odsouzen k trestu smrti, ale předtím mu Svatava ještě slíbila, že již nikdy nebude s Tutsou. Břetislav Tutsovi vrátil všechen majetek po jeho rodičích, avšak k čemu mu teď byl, když si této radosti nemohl užít s milovanou osobou.

JAKOUBEK z VŘESOVIC

Datum narození Jakoubka z Vřesovic není známo, světlo světa nejspíše spatřil krátce před rokem 1400. Tento zchudlý šlechtic pocházel z jižní Moravy z Vřesovic a původně se jmenoval Jakub, přičemž jméno Jakoubek je vlastně přezdívka, která ledascos vypovídá o jeho tělesném vzrůstu. Do Čech přišel v roce 1420 a brzy po vypuknutí husitských napokojů se přidal na stranu táboritů, mezi kterými si získal velmi silnou pozici a pověst skvělého válečníka. Již jeho současníci mu však vyčítali přílišnou slabost pro majetek. Po Žižkově smrti se stal jedním z táborských hejtmanů, postupně se jeho působiště přeneslo do severozápadních Čech, kde si vybudoval ohromné majetky. Stal se hejtmanem v Bílině. Zúčastnil se mimo jiné bitvy u Ústí nad Labem roku 1426, přičemž po husitském vítězství získal Ústí nad Labem na deset let pod svou správu. Po bitvě hustiští velitelé zakázali brát zajatce, Jakoubek se však pokusil zachrátnit významného příslušníka šlechtického rodu Gutštejnů, aby za něj mohl získat výkupné. Gutštejn však byl nakonec stejně usmrcen a Jakoubek jen potvrdil svou pověst hamižného nepříliš charakterního člověka. Od roku 1428 sídlil ve Žluticích, kde si nechal vybudovat hrad Nevděk, z jeho dalších pevností stojí za zmínku Oltářík. Roku 1432 se v Chebu zúčastnil jednání husitů se se zástupci Basilejského koncilu, velel také husitskému výpadu do Saska. V roce 1433 bojoval až za Bavorským lesem, také vypálil klášter ve Waldsassenu. Roku 1434 obléhal hrad Kostomlaty, který nakonec dobyl, aby jej po skončení revoluce formálně koupil od dědiců a tak svou držbu legalizoval. Roku 1438 se zúčastnil bitvy u Želenic, následně zastával důležitý post hejtmana žateckého a litoměřického kraje. V dalších letech pak byl pověřován důležitými úkoly především diplomatického charakteru (významná poselstva do zahraničí vedl např. v letech 1441 a 1443). Z počátku patřil mezi služebníky védody Albrechta Habsburského; po Albrechtově smrti se přidal na stranu jeho syna Ladislava Pohrobka a když i ten zemřel, sloužil Jakoubek až do své smrti Jiřímu z Poděbrad. Přesné datum jeho smrti není známo, naposledy je zmiňován roku 1461 v souvislosti se svou pří s Vilémem z Pnětluk. Jakoubek z Vřesovic patřil mezi pragmatické politiky a dobré diplomaty. Vyznačoval se velkou odvahou a statečností, ale také charakterovou nestálostí a prospěchářstvím- neváhal měnit strany podle momentální potřeby. Ačkoliv patřil mezi příslušníky sirotčího bratrstva, neváhal přijmout Zikmunda Lucemburského za českého krále, protože věděl, že mu panovník potvrdí jeho úchvaty z dob revoluce. Tento kalkul mu vyšel, navíc Zikmund Jakoubkovi věnoval majetky bývalého kláštera v Teplicích, dále Chomutov, Toužim, Ploskovice a Pátek. Po skončení první fáze husitských válek ( 1419 - 1434) patřil mezi vazaly rakouského vévody Albrechta Habsburského, zeťe Zikmunda Lucemburského a velkého nepřítele husitů. Od roku 1448 se ovšem počítal mezi straníky Jiřího z Poděbrad. Postupně se stáhl z aktivní politiky a zaměřil na vybudování silného rodového dominia v severozápadních Čechách, které pak sloužilo jako mocenská základna jedné z větví  rodu pánů z Vřesovic.

Projekt NetStranky.cz doporučuje

© muzeum-bilina.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma