Obsazení pohraničí: říjen 1938

Jedno z prvních rozhodnutí říšského komisaře Henleina se týkalo rozpuštění všech politických stran a zákazu všech vydávaných novin a časopisů. Na základě jeho rozkazu z 10. října 1938 došlo také na zákaz shromažďování, mimo SdP a její organizace, které prozatím jako jediné mohly pokračovat v činnosti. 16. října 1938 se v Ústí nad Labem konal poslední stranický sjezd SdP. O dva týdny, později vyhlásil Hitler vytvoření Říšské župy NSDAP Sudety, jejíž vedení podléhalo říšskému vedení v Mnichově. NSDAP měla rozhodující slovo prakticky ve všech oblastech života Říšské župy Sudety. Rychle proto budovala stranickou organizační strukturu, která se zkoncentrovala do 40 (později 45) okresních organizací NSDAP, včetně Bíliny. Nejnižší složku stranické struktury tvořily místní organizace a v Sudetech jich vzniklo celkem 1824. Již od 5. listopadu 1938 se SdP formálně likvidovala a do řad NSDAP přešli během následujícího měsíce pouze ti členové SdP, kteří požívali důvěry a měli „zásluhy“.

Nacistická opatření se na úseku nové politické struktury řídila čtyřmi základními principy: ztotožněním státní správy a samosprávy, vůdcovským principem, personální unií NSDAP a státu a totální manipulací celým společenským životem, kterou zajišťoval důsledně uplatňovaný „systém převodů u pák", v nichž měli sudetští Němci důležité pozice, takže nebyli jen objekty politiky Berlína, ale nesli i svou vlastní odpovědnost.

Na nejvyšším stupni v osobě Konráda Henleina existovala personální unie mezi územní organizací vnitřní správy a stranickou strukturou NSDAP. V jednotlivých okresech řídili práci NSDSAP okresní vedoucí podřízení přímo Henleinovi. Každou místní organizaci řídil místní vedoucí, a jim podřízeni „zellenleitři“ a „blockleitři“. Tak si zajišťovala NSDAP přístup až do každého domu, do každé rodiny. Její příkazy, o nichž se nepochybovalo, plnili nejen členové strany, ale prakticky všichni příslušníci pobočných organizaci (SA, Německá pracovní fronta - DAF, Hitlerjugend, Svaz německých dívek - BDM, Nacionálnésocialistická péče o blaho lidu - NSV apod.). Členství v některé z nich se stalo společenskou a existenční podmínkou každého obyvatele župy. K dosažení ještě dokonalejšího „ovládání mas i jednotlivců" se přidružovala osobní odpovědnost každého „vedoucího“ za přidělený obvod anebo úsek, doprovázená povinností pravidelně předkládat zprávy o veškerém dění ve svěřené sféře. Cílem všech těchto organizačních a systémových kroků se stala totální manipulace celou společností. V tom lze spatřovat nejvlastnější funkci NSDAP. Rafinované metody navíc propojovaly síť NSDAP se síti bezpečnostní služby (SD), ale i s dalšími orgány bezpečnostního a potlačovacího aparátu, zejména s politickou policii - gestapem. Celý tento systém měl nacistům také zaručit, že se zamezí jakýmkoli projevům nespokojenosti či nějakému hnutí odporu. Tak současně s národním vítězstvím ztratili sudetští Němci demokracii.

Župnímu vedení NSDAP v Říšské župě Sudety se sídlem v Liberci podléhalo v období do 15. března 1939 celkem 40 okresních vedení NSDAP. Po okupaci Čech a Moravy mu bylo podřízeno ještě 5 okresních vedení NSDAP na území protektorátu, se sídly v Hradci Králové, Moravské Ostravě, Olomouci, Plzni a Praze.

Proces konstituování říšsko-německé správy v odtrženém českém pohraničí představoval především snahu neprodleně likvidovat veškeré demokratické prvky předchozího československého správního a samosprávného systému. Nahrazoval je ve všech důsledcích totalitní, diktátorský' vůdcovský princip, plně zakotvený do zákona o výstavbě Říšské župy Sudety z 25. března 1939. Vstoupil v platnost 15. dubna 1939, tedy po dalších drobných úpravách v souvislosti s okupací zbývající části českých zemí. Celé území Říšské župy Sudety rozčleňoval do tří vládních obvodů, spravovaných vládními prezidenty. Vládním prezidentem pro vládní obvod Ústí nad Labem byl jmenován vládním prezidentem Hans Krebs. Tak se realizoval pokus vytvořit z nově vzniklé župy vzor pro připravovanou celoříšskou správní reformu.

Obyvatelstvo župy

Současně s nacistickými armádními jednotkami přicházely do pohraničí operační oddíly bezpečnostní policie. Jejich prvním úkolem bylo realizovat tzv. očišťovací akci, tedy preventivní zatčení všech odpůrců a protivníků nového režimu. Jako druhý sled nastupovaly operační oddíly pořádkové policie, aby zabezpečily postupující armádě tyl a zabránily případnému zničení nebo poškození důležitých objektů a zařízení. Preventivní zatykání odpůrců nacismu a demokratů probíhalo v období vojenské správy zhruba od 1. do 20. října 1938 a jeho rozsah byl dokonce větší, než se předpokládalo. Řada ze zatčených (v celé župě Sudety zhruba 10 000 osob) skončila z vůle nacistů v koncentračních táborech.

Kromě pokračujícího zatykání odpůrců režimu se pozornost gestapa začala soustřeďovat i na osoby židovského původu. Na území Říšské župy Sudety uplatňovali nacisté od prvních dnů převzetí moci norimberské zákony. Zejména gestapo používalo vyzkoušené metody rasové persekuce, jejichž cílem bylo donutit židovské obyvatele k opuštění říšského území.

Nacistická moc upínala svou pozornost k továrnám, obchodům, finančnímu kapitálu a k dalším hodnotám, jež se nacházely v držení židovských majitelů. Gestapo tento „opuštěný“ židovský majetek neprodleně zabavovalo a v dohodě s landráty dosazovalo do židovských podniků a obchodů „politicky přezkoušené“ árijské vedoucí.

Mimořádnou pozornost věnovala nacistická správa české menšině, která zůstala na sudetském území. Obecněji ji pokládala za zcela nespolehlivou a vůči Říši nepřátelsky naladěnou a zaměřenou. Část českého obyvatelstva, zejména starousedlíků, spjatých tradicemi, majetkem i rodinnými vztahy se svou domovinou, zůstala tak v Bílině. Například na sousedním Mostecku česká národnostní menšina tvořila kompaktní národnostní celek. 

Nacistická správa se od samého počátku zabývala myšlenkou, jak se českého obyvatelstva zbavit. Ovšem jeho projektované vysídlení se neuskutečnilo. Místo toho byl však postupně uplatňován sílící germanizační tlak, který probíhal jak po politické, tak hospodářské, sociální i kulturní linii. Hned po okupaci zanikly nejen české politické strany, ale brzy došlo i na všechny české spolky a zůstaly jen hasičské spolky pod německým vedením. Byly zrušeny všechny české měšťanské, střední a odborné školy i většina obecných, a ve zbývajících obecných školách s českým vyučovacím jazykem se vyučovalo podle nacistických osnov a s germanizačními cíli. Česká mládež neměla možnost navštěvovat jakékoli české střední a vyšší školy.

Nevycházel český tisk, nehrálo divadlo, rozhlas, film a pro český národní a kulturní život neexistoval žádný veřejně garantovaný prostor.

České obyvatelstvo ztratilo zastoupení ve veškerých sférách správního, politického, hospodářského i kulturního dění, zároveň se tím ale pro německou správu zužovala možnost využívat jeho aktivní spolupráce. Jistý příklon k němectví a k myšlenkám nacismu se projevoval spíše jen u národnostně smíšených a nevyhraněných rodin. Na druhé straně izolace českého obyvatelstva, absence společenských kontaktů a nedostatek informací u něj prohlubovaly dezorientaci, pocity osamocenosti, úzkosti, stálých obav a strachu. A tak souhrnně platilo, že zatímco se německá národnostní menšina v předmnichovském období dovolávala národnostních práv a autonomie, projevili nacisté v Říšské župě Sudety vůči Cechům zcela opačné stanovisko a určili jim roli fakticky bezprávné pracovní síly.

Mimořádné složitý a citlivý problém pro české obyvatelstvo představovala možnost optace. Podle oficiální dohody o státním občanství a opci mezi Německem a Česko-Slovenskem z 20. listopadu 1938 mohli Češi v pohraničí optovat, tedy přihlásit se ke státnímu občanství československému, a Němci ve zbývajícím území republiky naopak. Problém byl však v tom, že po optování, které původně bylo proponováno podle dohody až do 31. března 1940, mohlo sice následovat přestěhování, ale jen s movitým majetkem. Ani jedna ze smluvních stran si už při podpisu dohody nepřála, aby se optace příliš rozšířily. Němci si potřebovali ponechat ve zbytku republiky svou menšinu a její politické zastoupení a československá vláda se zase obávala, že by další příliv Čechů z pohraničí znásobil už tak značné hospodářské a sociální potíže spojené s probíhajícím příchodem uprchlíků.

Zpracováno podle publikace "Rozumět dějinám".