Expozice - cestou starých časů

J.K. Tyl - Prkoš Bílinský - Povídka z dějin domácích;psáno roku 1832/ Bílina údajně roku 1051:

- starý Samostříl obvinil Prkoše Bílinského, že pošlapal jeho role, zapálil dědinu a zahubil lidské životy. Prkoš toto obvinění nevyvracel a kníže Břetislav se velmi rozhořčil. Nejprve ho chtěl odsoudit k smrti, ale na Samostřílovu přímluvu mu stanovil jen trest v podobě úhrady trojnásobku poškozeného. Od tohoto okamžiku však začal Prkoš Břetislava nenávidět. Prkoš měl dceru Svatavu, která ochořela. V té době se u nich objevil mladý lékař Tutsa, který ji vyléčil a zároveň oba vzpláli láskou. Tutsa žil původně v Charvátsku. Až po smrti otce a těsně před matčiným skonáním se dozvěděl, že je z českého rodu Vršovců, a proto se vypravil do Čech a nohy ho donesly do Bílinského kraje. Tutsova otce vyhnal z Čech Břetislavův otec, a tak si Bílinský myslel, že bude Tutsa Břetislava také nenávidět, a svěřil se mu se svými zrádnými plány. Jeho slova však mladík označil za hříšná a vydal se na cestu ku Praze. Bílinský na něj poslal vraha, kterého Tutsa včas prokoukl a získal ho na svou stranu. Polský vrah Černuš se pak vrátil k Bílinskému a předstíral, že Tutsu zabil. Prkoš byl s jeho službami spokojen a hned mu dal další úkol. S poselstvím šel k saskému knížeti Othardovi, aby mu nabídl pomoc v boji proti Břetislavovi. Jak se to Černuš dověděl, poslal jednoho rolníka za Tutsou, aby mu skrz vymyšlenou pohádku naznačil, co se v Bílině děje. Do Bílinského kraje už přijel Othard, Usadil se tu a dokonce zatoužil po Svatavě. Ta byla z otcova počínání velice zarmoucená. Díky Černušovi se dověděla vše o Tutsovi, který nyní vystupoval pod jménem Jaroboj Charvátský, a byl to právě polský sluha, kdo pomohl Svatavě utéci. Mezitím zachránil Tutsa v bitvě Čechů proti Bavorům Břetislavovi život a ten ho pozval na svůj hrad. Tam přišel i posel od Černuše. Proto české vojsko vyrazilo ku Bílině. Když saští vojáci už doháněli Svatavu s Černušem, na obzoru se objevilo právě české vojsko. Svatavu zachránili, ale Černuš byl smrtelně raněn. České vojsko se pak vyrazilo k Bílině. Saští spolu s Bílinským byli však početnější a mocnější, a proto dlouho vyhrávali. Až pak Prkoš uviděl Tutsu, myslel si, že je to duch, a přestal bojovat. Z jeho počínání byli ostatní vojáci zděšeni a vzdali se. Češi zvítězili. Prkoš byl odsouzen k trestu smrti, ale předtím mu Svatava ještě slíbila, že již nikdy nebude s Tutsou. Břetislav Tutsovi vrátil všechen majetek po jeho rodičích, avšak k čemu mu teď byl, když si této radosti nemohl užít s milovanou osobou.

JAKOUBEK z VŘESOVIC

Datum narození Jakoubka z Vřesovic není známo, světlo světa nejspíše spatřil krátce před rokem 1400. Tento zchudlý šlechtic pocházel z jižní Moravy z Vřesovic a původně se jmenoval Jakub, přičemž jméno Jakoubek je vlastně přezdívka, která ledascos vypovídá o jeho tělesném vzrůstu. Do Čech přišel v roce 1420 a brzy po vypuknutí husitských napokojů se přidal na stranu táboritů, mezi kterými si získal velmi silnou pozici a pověst skvělého válečníka. Již jeho současníci mu však vyčítali přílišnou slabost pro majetek. Po Žižkově smrti se stal jedním z táborských hejtmanů, postupně se jeho působiště přeneslo do severozápadních Čech, kde si vybudoval ohromné majetky. Stal se hejtmanem v Bílině. Zúčastnil se mimo jiné bitvy u Ústí nad Labem roku 1426, přičemž po husitském vítězství získal Ústí nad Labem na deset let pod svou správu. Po bitvě hustiští velitelé zakázali brát zajatce, Jakoubek se však pokusil zachrátnit významného příslušníka šlechtického rodu Gutštejnů, aby za něj mohl získat výkupné. Gutštejn však byl nakonec stejně usmrcen a Jakoubek jen potvrdil svou pověst hamižného nepříliš charakterního člověka. Od roku 1428 sídlil ve Žluticích, kde si nechal vybudovat hrad Nevděk, z jeho dalších pevností stojí za zmínku Oltářík. Roku 1432 se v Chebu zúčastnil jednání husitů se se zástupci Basilejského koncilu, velel také husitskému výpadu do Saska. V roce 1433 bojoval až za Bavorským lesem, také vypálil klášter ve Waldsassenu. Roku 1434 obléhal hrad Kostomlaty, který nakonec dobyl, aby jej po skončení revoluce formálně koupil od dědiců a tak svou držbu legalizoval. Roku 1438 se zúčastnil bitvy u Želenic, následně zastával důležitý post hejtmana žateckého a litoměřického kraje. V dalších letech pak byl pověřován důležitými úkoly především diplomatického charakteru (významná poselstva do zahraničí vedl např. v letech 1441 a 1443). Z počátku patřil mezi služebníky védody Albrechta Habsburského; po Albrechtově smrti se přidal na stranu jeho syna Ladislava Pohrobka a když i ten zemřel, sloužil Jakoubek až do své smrti Jiřímu z Poděbrad. Přesné datum jeho smrti není známo, naposledy je zmiňován roku 1461 v souvislosti se svou pří s Vilémem z Pnětluk. Jakoubek z Vřesovic patřil mezi pragmatické politiky a dobré diplomaty. Vyznačoval se velkou odvahou a statečností, ale také charakterovou nestálostí a prospěchářstvím- neváhal měnit strany podle momentální potřeby. Ačkoliv patřil mezi příslušníky sirotčího bratrstva, neváhal přijmout Zikmunda Lucemburského za českého krále, protože věděl, že mu panovník potvrdí jeho úchvaty z dob revoluce. Tento kalkul mu vyšel, navíc Zikmund Jakoubkovi věnoval majetky bývalého kláštera v Teplicích, dále Chomutov, Toužim, Ploskovice a Pátek. Po skončení první fáze husitských válek ( 1419 - 1434) patřil mezi vazaly rakouského vévody Albrechta Habsburského, zeťe Zikmunda Lucemburského a velkého nepřítele husitů. Od roku 1448 se ovšem počítal mezi straníky Jiřího z Poděbrad. Postupně se stáhl z aktivní politiky a zaměřil na vybudování silného rodového dominia v severozápadních Čechách, které pak sloužilo jako mocenská základna jedné z větví  rodu pánů z Vřesovic.