Bílina v moderní době

Historická vyobrazení Bíliny pocházejí zčásti ze sbírky pana Tomáše Matějky.

V průběhu 19. století prodělala Bílina obrovský rozvoj související s rozmáhajícím se průmyslem v českých zemích. Tento rozvoj byl však vykoupen zničením historicky cenné středověké podoby města. V 19. století tento proces urychlilo vedení města v čele se starostou Johannem Kronbauerem. V první polovině devatenáctého století byly bohužel asanovány městské hradby a strženy všechny brány, protože znesnadňovaly tehdejšími městskými radními zamýšlenou výstavbu města. V letech 1811 až 1812 byla postavena silnice Teplitz Schönau - Bilin - Laun (Teplice, Bílina, Louny) a patnáct let poté byla zprovozněna další silnice, tentokrát směrem na Duchcov (něm. Dux). Začala se rozšiřovat i oblast služeb. Roku 1801 byla v Bílině založena první lékárna a následujícího roku si ve městě založil živnost první kadeřník. První kavárna s biliárem spatřila v Bílině světlo světa roku 1803.Roku 1835 byl postaven cukrovar, v roce 1839 byly zbořeny Pražská a Teplická brána. O deset let později byla stržena i poslední, Mostecká brána. Nový, v pořadí druhý, kamenný most přes řeku Bílinu, která tehdy ještě plynula ve svém starém (přesto regulovaném) korytu, byl postaven poměrně pozdě, až v polovině devatenáctého století, roku 1881 byla přes řeku ve městě postavena železná lávka. Roku 1869 se Bílina rozrostla o do té doby samostatnou ves Újezd (tehdy Oujezd), která doslala úřední označení jako "osada obce Bílina". Železniční trať se začala stavět roku 1866. 6. června 1872 projel Bílinou první vlak o dvaceti vagónech, čímž město získalo významné železniční spojení na trati Aussig am Elbe - Komottau (Ústí nad Labem - Chomutov).

Následujícího roku byl ve městě založen německý hasičský sbor a postavena železniční zastávka Bílina/Kyselka. Stará radnice (Městská knihovna, ZUŠ a Galerie u kostela) byla, jako v pořadí třetí, postavena na místě té předchozí roku 1881. Elektřina byla do Bíliny zavedena roku 1896 a telefonní linka roku 1899. Roku 1893 byla v Bílině zprovozněna sklárna Engels, která byla v provozu zhruba do období krátce po konci druhé světové války. Zanedbaná budova bývalé sklárny Engels donedávna stála u Závodu skrývky Dolu Bílina v Důlní ulici.Roku 1913 byla vybudována huť v Chudeřicích u Bíliny a těsně před vznikem samostatného Československa zde roku 1918 zahájila výrobu Weimannova sklárna. Vývoj Bíliny a jejího okolí silně poznamenala těžba uhlí. V malém množství se hnědé uhlí dolovalo již kolem roku 1750 v Chudeřicích u Bíliny a roku 1751 v prostoru naproti místu kde stávalo původní hlavní nádraží v Bílině, v Důlní ulici. Těžba tehdy dosahovala zanedbatelných 109 věder (okovů).Vědro byla těžná nádoba pro dva nosiče, pojalo šedesát dva až šedesát pět kilogramů uhlí.O čtyři desetiletí později, roku 1792, se ale již vytěžilo šedesát dva až šedesát devět tisíc věder uhlí ročně. Za necelou druhou polovinu osmnáctého století se na Bílinsku vytěžil celkem jeden milion 162 422 věder. Na konci osmnáctého století se ročně vytěžilo již téměř čtyři tisíce pět set tun hnědého uhlí za rok. Bílinský důl Carolina byl později přejmenován na Rudai I. Po roce 1918 změnil důl Rudai I. název na Anna Berta, za nacistické okupace se vrátil k názvu Rudai I., v době komunistického totalitního režimu, přesněji od šedesátých let, nesl prosovětský název Velkolom Maxim Gorkij. Důl u Chudeřic se od roku 1830 jmenoval Josefi, od roku 1886 pokračoval jako důl Rudai II., a po komunistickém puči se v roce 1952 stal součástí státního lomu Jirásek. Začátkem devatenáctého století se těžba uhlí výrazně nezvýšila. Podle nepřesných statistik se v tehdejším Litoměřickém kraji vytěžilo v roce 1803 jedenáct tisíc tun uhlí. Ještě v roce 1832 jsou Lobkowiczovy bílinské doly, které vytěžily dvě pětiny uhlí z celkové produkce Litoměřického kraje uváděny jako největší důlní majetek. Obrat nastal ve třicátých letech, kdy se uhlí začalo pramicemi po Labi dovážet až do německého Magdeburgu.

Problémem ale zůstávala doprava uhlí koňskými povozy po nevalných cestách k Labi. Labská lodní přeprava, právě z tohoto důvodu, rozvoj dolování na Bílinsku zpočátku téměř neovlivnila. Doly se dále otevíraly v oblasti okolních Břežánek, Jenišova Újezdu, Hostomic, Mukova a Měrunic. V sedmdesátých letech devatenáctého století se krátce těžilo i u Řisut a Dřevců, zdejší těžba však nebyla příliš úspěšná. Měrunické hnědouhelné těžařstvo Einigkeit (Svornost) obnovilo těžbu severně od Měrunic ještě v letech 1900 až 1914. Počátkem první světové války byl provoz na zdejších dolech definitivně zastaven. Ke konci devatenáctého století byla hlubinná těžba v ražených chodbách převážně nahrazena těžbou povrchovou. V časech první Československé republiky (1918 až 1938) se těžba překotně rozšířila. O to horší však byl dopad světové hospodářské krize ve třicátých letech na české pohraničí, tedy i na Bílinu. Zásluhou jejích těžkých dopadů na lidi a oživení nacionalistických vášní se němečtí občané poměrně záhy ztotožnili s nacionalismem Sudetendeutsche Partei která věrně, podle možností, kopírovala Hitlerovu nacistickou politiku v Německu, a tím se svým významným dílem přičinila o rozbití demokratického československého státu.

Po skončení druhé světové války byly na nátlak vzmáhající se komunistické moci dekrety číslo 100 až 104 tehdejšího československého presidenta dr. Edvarda Beneše ze dne 24. října 1945 doly znárodněny. Po komunistickém puči v únoru 1948 byly jednotlivé doly postupně sjednoceny ve Velkolom Maxim Gorkij, který se tak stal největším povrchovým uhelným dolem ve střední Evropě. Těžba hnědého uhlí pohltila desítky vesnic a starý Most. V polovině šedesátých let dvacátého století byla zahájena stavba největšího znečišťovatele ovzduší na Bílinsku - tepelné elektrárny v Ledvicích, která nahradila již nevyhovující malou elektrárnu umístěnou v areálu chudeřické sklárny. Roku 1965 byla do provozu vedena také nedaleká Úpravna uhlí Ledvice. Životní prostředí Bílinska se ve druhé polovině dvacátého století zásluhou důlní činnosti a zpracovávání uhlí výrazně zhoršilo. Po listopadové Sametové revoluci roku 1989 byl státní podnik Velkolom Maxim Gorkij přejmenován na státní podnik Doly Bílina. V následujících letech razantně pokleslo množství vytěženého uhlí. Doly Bílina přispívaly na rekultivace a zvelebení zničené krajiny efektivněji a viditelněji než v době totality. Souběžně se všemi pozitivy se však na Bílinsko po padesáti letech vrátil fenomén nezaměstnanosti. V roce 1994 se Doly Bílina sloučily s Doly Nástup Tušimice a vytvořily akciovou společnost Severočeské doly se sídlem v Chomutově, která je největším a zatím nejúspěšnějším producentem hnědého uhlí v České republice. Neúnosně dlouhou dobu se hovořilo o úmyslu akciovou společnost Severočeské doly Chomutov privatizovat. Tehdy nejsilnější vládní strana ČSSD prosadila nakonec prodej Severočeských dolů, a.s. polostátní energetické společnosti ČEZ. Tepelná elektrárna Ledvice byla v letech 2007 až 2012 zcela přestavěna a zmodernizována.

Rozšiřoval se také společenský život. V roce 1797 vznikla v Bílině u příležitosti holdování knížete Josefa Františka Maxmiliána z Lobkowicz Střelecká společnost. Jejím zakladatelem a prvním hejtmanem byl punčochářský mistr Josef Midler. Po sedmnácti letech, roku 1814, byla založena pod vedením Hauptmanna Brauna a později Josefa Göferiho nová společnost. Ta však existovala jen tři roky. Roku 1819 však 29 místních měšťanů požádalo o koncesi k vybudování střelnice kterou na základě smlouvy postavili na zahradě pronajaté od Josefa Beereho. Zahrada se nacházela na Teplickém předměstí. Byl v ní výčep, ale neprosperovala. Bílinská střelecká společnost byla roku 1836 povolena pražským místodržitelstvím s právem nosit uniformu. Tím ve městě vznikl téměř profesionální ostrostřelecký sbor. Jeho prvním hejtmanem byl 22. srpna 1843 zvolen obchodník Josef Ulman. Protektorát nad spolkem připadl Ferdinandu Lobkowiczovi, bratři Maxmilián a Moricz byli jmenováni majiteli sboru. Roku 1844 se rozhodlo o stavbě nové střelnice. Ostrostřelci se stali váženými občany města, zúčastnili se i přivítání císaře Františka Josefa I. na vojenských manévrech konaných na Újezdě 10. září 1850. Pravidelně pořádali střelecké závody, čestnými členy sboru byli vrchnostenští úředníci a význačné osobnosti společenského života ve městě. V letech 1870 až 1880 stihly, zásluhou neplacení příspěvků a pro zvýšené náklady na pořízení nových stejnokrojů a zbroje, ostrostřelce finanční těžkosti. Na konci 19. století byl velitelem ostrostřelců starosta města Eduard Dobrowolski. Za jeho vedení se finanční situace stabilizovala. V poslední náborové akci získala roku 1904 Bílinská střelecká společnost 29 nových členů. V průběhu první světové války ostrostřelecká společnost zanikla.Lobkowiczové se i po událostech roku 1848 nadále výrazně podíleli na rozvoji města a zvláště lázní. Na zámku nadále sídlila centrální kancelář lobkowiczského panství, ředitelství bílinského a liběšického velkostatku, podobně jako ekonomická správa statků Bílina, Liběšice, Mirošovice, Patokryje, Měrunice, Řisuty, Lužice a dalších. Lobkowiczové obhospodařovali řadu polí, luk, zahrad a pastvin, na třetině výměru pozemků se pěstovala cukrovka pro bílinský cukrovar. Významnou postavou revolučního roku 1848 byl v Bílině Josef Simon. Po potlačení revoluce se vzápětí odhodlal k cestě do severní Ameriky, kde se aktivně zúčastnil občanské války. Po řadě let se vrátil zpět do Bíliny a působil tu jako městský kronikář. Roku 1849 se přímo v Bílině konaly vojenské manévry za osobní účasti císaře Františka Josefa I.

I spolkový život se utěšeně rozvíjel. V roce 1855 vznikl v Bílině mužský pěvecký sbor a v roce 1863 tělocvičný spolek. Roku 1875 byl například středem zájmu bílinských novin, které pod názvem Biliner Nachrichtenblatt poprvé vyšly 3. srpna 1872, koncert zdejšího rodáka, operního pěvce a člena vídeňské opery Gustava Waltera. Koncert se konal 8. srpna v zahradním salonku bílinského zámku. Účastnily se jej další dvě operní pěvkyně. Výtěžek z koncertu tu byl věnován na dobročinné účely a na nákup vybavení pro hasičský sbor v Bílině. Na pořádání tohoto koncertu se přímo podílel tehdejší starosta Bíliny Eduard Dobrowolski (1888 - 1895), jehož zásluhou Bílina získala podobu lázeňského města, a který byl až do své smrti roku 1895 také presidentem zemského svazu německých hasičů. Značný zájem mezi obyvateli Bíliny byl o kočovné divadelní společnosti i před stavení místních ochotníků. Zájmu se těšila i vystoupení skupiny liliputánů, mistrů magie a cirkusových umělců. Sponzorem většiny vystoupení byl kníže Lobkowicz. Divadelní večery se odehrávaly také v hostinci Hohes Haus (dnešní obchodní centrum Praha) kde je pořádal německý nacionalistický spolek Germania. Vedle divadelních představení se pozornosti těšila poměrně častá koncertní a hudební vystoupení. A to od pravidelných nedělních koncertů vojenské hudby v lázních na Kyselce, až po koncerty místních hudebních spolku. Zajímavé jsou zprávy o konání příležitostných koncertů, např. chrámové hudby, které se konaly u příležitosti církevních svátků včetně vánoc a velikonoc. Roku 1875 se většina bílinských firem úspěšně presentovala na živnostenské výstavě v Teplicích. Roku 1877 byla na tehdejším Václavském, dnes Žižkově, náměstí otevřena Živnostenská a obchodní škola. Rozvoj průmyslu s sebou přinesl příliv českého obyvatelstva. Jeho počet postupně stoupal. Zatímco v roce 1880 bylo v Bílině 7,5 procenta Čechů, roku 1890 počet obyvatel města činil 6 651 lidí - z toho 6 314 Němců a pouze 337 Čechů a v roce 1910 19,5 procenta, po vzniku samostatné Československé republiky se už třetina obyvatel hlásila k české (resp. československé) národnosti.

Rozvoji českého národního života pomáhaly od druhé poloviny devatenáctého století spolky jako Matice školská, Občanská beseda a mnohé další. Podle některých zdrojů němečtí radní zorganizovali stavbu nové německé školy již na přelomu let 1868 až 1869 v Motálově (dnes Břežánské) ulici, od konce druhé světové války a následného odsunu Němců bylo v budově gymnasium a Střední odborné učiliště, po změně poměrů v zemi bylo učiliště zrušeno a jeho místo zabrala soukromá Obchodní akademie. Budova staré německé školy stojí v komplexu arciděkanských budov před zámkem. Jiné prameny operují s datem 1868, kdy měla být první německá škola v Bílině postavena na centrálním náměstí a budova dnešního gymnasia, tehdy měšťanská škola až roku 1889. Přesné datování výstavby této školy se pro akutní nedostatek materiálů, a nesoulad těch existujících, jeví jako velmi obtížné. Druhý pramen se však zdá být věrohodnější. Koncem 19. století v Bílině rychle stoupal počet dětí. Již v roce 1870 bylo nutné zřizovat nové třídy. Stávající budovy škol nestačily trvale přibývajícímu počtu žáků. Tehdejší městské zastupitelstvo muselo uvažovat o stavbě nové školní budovy. To se stalo skutečností v roce 1889, kdy na místě starého radničního dvora (viz. Motálova usedlost) vyrostla jako cenný odkaz města nová školní budova. Výborně položená a stavitelem Ferberem z Teplic důkladně postavená budova byla vybavena na svou dobu moderním horkovzdušných topením od firmy Kellig z Drážďan. Celková hodnota stavebních prací činila 100 tisíc zlatých. Byla to dvojstavba pro chlapeckou a dívčí národní školu, vždy s deseti učebnami, dvěma kancelářemi a sálem pro shromáždění. V suterénu se nacházela společná tělocvična a školnické byty, které byly ve 20. letech minulého století přeloženy do jedné z tříd, čímž došlo k rozdělení budovy na dvě části. Ze sálu byly těsně po první světové válce vybudovány dvě sborovny a z původních sboroven byly vytvořeny knihovny. Za doby úřadování starosty Smettany byla budova elektrifikována a vybodovány splachovací klosety. Měšťanská, chlapecká a dívčí trojtřídní škola byla na podkladě nového říšského školského zákona otevřena 15. září 1889. Čeští obyvatelé měli však s posíláním svých dětí do školy potíže. Ta byla v Bílině otevřena v roce 1889, stálou budova však zpočátku neměla, výuku zahájila dvoutřídní česká matiční škola 4. listopadu se 136 českými žáky. Od roku 1907 probíhalo české vyučování v nevyhovující budově bývalé stodoly. Zajímavou perličkou je, že kvůli tomuto problému proběhla 9. srpna 1908 v Praze manifestace za boj o českou školu v Bílině. Nová, důstojná, zděná budova české školy byla však otevřena až za první Československé republiky 2. září 1923 v Lidické ulici. Na konci devatenáctého století a před první světovou válkou vznikly ve městě ještě další instituce. V roce 1871 byla založena bílinská spořitelna. Na památku zavražděné císařovny Alžběty (Sissi) věnoval císařský dvůr Bílině peníze na stavbu německé mateřské školy, mateřská škola císařovny Alžběty byla otevřena roku 1899 na Václavském (dnes Žižkově) náměstí.

ZAJÍMAVOST - Karel I. v Bílině

Kasárna v Chudeřicích u Bíliny byla založena roku 1847 a do roku 1897 byla postupně rozšiřována a přistavována. V kasárnách sídlila divize polního dělostřeleckého pluku se štábem v Josefově a prapor 7. dragounského pluku se štábem v Mostě. V září 1905 narukoval k dragounskému pluku v hodnosti poručíka arcivévoda Karel, budoucí poslední rakouský císař. Tím započal jeho vojenský výcvik. Arcivévoda Karel Chudeřice opustil 1. listopadu 1906 krátce po povýšení do hodnosti nadporučíka a odjel do Staré Boleslavi.

Stavba jedné s dnešních dominant Bíliny, nádherné secesní radnice, v letech 1908 až 1910, svědčí o velkorysých záměrech a možnostech starosty Smettany a tehdejší městské rady. Roku 1908 městské zastupitelstvo rozhodlo o stavbě nové, impozantní, budovy radnice. Téhož roku byl položen základní kámen, roku 1909 se začaly kopat základy. Již následujícího roku 1910 byla budova městského úřadu dostavěna a 1. července 1911 slavnostně otevřena. Národnostní složení obyvatel města bylo roku 1910 stále ještě ve znamení velké převahy německého obyvatelstva nad českým. Češi neměli při zakládání spolků téměř žádnou podporu bílinských radních. České spolku tu sice začali vznikat už ve druhé polovině 19. století, jejich akce byly ale zakazovány a neměly důstojné zázemí. Vedení města se nepokrytě snažilo uchovat Bílinu jako výlučně německé město. Do vzniku Československa na podzim 1918 v Bílině působily jen čtyři české spolky - Sokol, místní odbor Národní jednoty severočeské, ochotnický spolek J.K. Tyl a spolek Český dům.

BÍLINA v první světové válce 1914 - 1918

Přestože, podobně jako většina měst monarchie i Bílina trpěla obecným nedostatkem a poklesem životní úrovně obyvatelstva, tak město hrdě podporovalo válečné úsilí Rakouska a Německa. Od srpna 1914 probíhala sbírka na podporu armády. Finanční dary sbíral Červený kříž a společně s Deutsche Volksrat für Bohmen vyhlásil akci "Dám zlato za železo", kdy manželské páry dostávaly za svůj zlatý snubní prsten prsteny ze železa s vyrytým nápisem Gold gab ich für Eisen 1914. Velkolepou oslavu vedení města spolu s aktivní účastí bílinských občanů připravilo při stém výročí narození německého kancléře-sjednotitele Otty von Bismarcka. Těsně po vypuknutí prvního světového konfliktu bylo z Bíliny do války odvedeno 156 mužů, z nichž se většina již nevrátila. Roku 1916 na východní frontě padl i Karl Lobkowicz. Pokud se vrátíme k válečnému úsilí, musíme uvést také skutečnost, že byl ve městě ušetřen jeden jediný zvon na věži kostela svatého Petra a Pavla, ostatní byly zrekvírovány. Roku 1917 byla z válečných důvodů ze střechy tehdy nové radnice dokonce odstraněna měděná krytina, která našla také, podobně jako zvony, uplatnění ve zbrojním průmyslu. Občané Bíliny nabízeli nemocným vojákům ubytování ve svých domech, správa lázní na Kyselce reservovala pro důstojníky-rekonvalescenty třicet lůžek. V budově školy na Václavském náměstí byl zřízen vojenský lazaret, přímo na Kyselce vznikl lazaret řádu maltézských rytířů. V obavách z drancování střežilo vojsko Tučkův mlýn na Teplické ulici. V říjnu 1916 zajistil městský úřad v hostinci U Černého koně stravování pro chudé a hladovějící bílinské občany. Už v listopadu prvního válečného roku 1914 přijel do města transport s 231 uprchlíky z Haliče (dnes jihovýchodní Polsko a severozápadní Ukrajina). Jednalo se o ortodoxní Židy, takže se o jejich pobyt v Bílině postaral nejen městský úřad, ale i Židovská náboženská obec. Po válce se jich většina vrátila zpět do nově vzniklého Polska. Kníže Lobkowicz, stejně jako Mostecká a Severočeská uhelná společnost upsal milionové půjčky, státem vypisované válečné půjčky velice zatěžovaly hospodaření města. České spolky byl po dobu války zcela zakázány. Svou věrnost monarchii město prokázalo přejmenováním názvů ulic a náměstí. Například hlavní bílinské náměstí Míru, tehdy Tržní, bylo přejmenováno na Náměstí Velkovévody Karla, Nádražní náměstí (dnes část Lidické ulice) na Habsburské náměstí a Žižkovo náměstí, tehdy Václavské, na Hohenzollernské náměstí. Koncem roku 1916 vyjádřila městská rada veliké potěšení z nástupu císaře Karla na rakouský trůn. Vřelý vztah obyvatel Bíliny k císaři Karlovi pramenil z doby, kdy roku 1905 krátce sloužil v dragounských kasárnách v Chudeřicích. Majitel chudeřických skláren Jakob Weinmann (nar. 1852) pocházel z chudé rodiny drobného židovského obchodníka. Vzdělání získal na nižší reálce a obchodní akademii v Praze. Do Ústí nad Labem, kde žil až do své smrti roku 1928 přišel v roce 1874 prakticky bez finančních prostředků. Tehdy se stal vedoucím ústeckého uhelného velkoobchodu Pražské banky. Krátce nato založil vlastní firmu, která se díky Weinmannově neutuchající píli a obchodnické genialitě zakrátko stala obrovským koncernem ovládajícím středoevropský obchod hnědým uhlím. Firma Ed.Jakob Weinmann se kapitálově účastnila v mnoha dolech severočeské hnědouhelné pánve, sokolovské pánve, dolech na kamenné uhlí v okolí Plzně a Kutné Hory a dalších podnicích. Vybudováním labského uhelného překladiště získal Weinmann pro české uhlí rozsáhlé exportní možnosti. Jakob Weinmann získal svou podnikatelskou činností značné bohatství a stal se velice štědrým mecenášem nejrůznějších veřejně prospěšných podniků zejména v Ústí nad Labem.

BÍLINA v období let 1918 - 1938; Československá první republika

První světová válka, vedoucí k rozpadu rakousko-uherské monarchie a vzniku Československa 28. října 1918, rozvoj města násilně přerušila. 30.října obsadili členové Sokola spolu s osvobozenými srbskými zajatci pod vedením poručíka Karla Skřivánka dělostřelecká kasárna v Bílině-Chudeřicích. Ještě téhož dne bílinští Češi uspořádali velkou oslavu vyhlášení republiky na náměstí císaře Karla (dnešní Mírové nám.), na níž promluvil redaktor Karel Brožík. Bezprostředně poté vznikl okresní národní výbor v čele s Rudolfem Tikovským, hlásící se k centrálnímu Československému Národnímu výboru v Praze. Němečtí obyvatelé přijali vznik Československa většinou s odporem. 29. října 1918 se němečtí poslanci z Čech sešli ve Vídni a vyhlásily ze severního pohraničí Čech samostatnou, na Praze nezávislou, provincii Deutschböhmen s centrem v Liberci. V tomto samozvaném útvaru se ocitla i Bílina. Provincie byla jako autonomní jednotka začleněna do Německého Rakouska. Jejím předsedou byl s titulem zemského hejtmana zvolen poslanec Pacher, po něm pak známější R. Lodgmann von Auen. V následujících dnech na přelomu října a listopadu 1918 na českém území protiprávně vznikly další tři německé provincie. 3. listopadu 1918 proklamovala prostřednictvím zdejších Němců Bílina vůli stát se součástí provincie Deutsch-böhmen s perspektivou připojení k Německu. Tento stav nicméně netrval příliš dlouho. Již 29. listopadu 1918 začala vojenským obsazením města Mostu československou armádou násilná likvidace sudetoněmeckých provincií. Stěžejním datem pro Bílinu byl 8. prosinec 1918 kdy padly Teplice. 12. prosince bylo obsazeno Ústí nad Labem a konečně o dva dny později se do českých rukou dostalo nejdůležitější město provincie Deutschböhmen Liberec-Reichenberg; provincie tak přestala existovat. Do konce prosince Praha s pomocí vojska ovládla celé území historických Čech, Bílina byla vojensky obsazena těsně před vánočními svátky 20. prosince 1918. Tehdy složili němečtí radní své mandáty s odůvodněním, že složení ustavené správní komise nahrazující zastupitelstvo města je národnostně nespravedlivé. Tato výtka vycházela z toho, že občany Bíliny bylo asi 6 tisíc Němců a něco kolem 3 tisíc Čechů, správní komise měla mít ale sedm Čechů a jen šest Němců. Tento nepoměr byl zdůvodňován jako odplata za přezíravou protičeskou politiku bílinských radních za Rakouska. Česká posádka v bílinských kasárnách sehrála při obsazování okolních měst a uklidnění situace v samotné Bílině významnou roli. S ohledem na neúspěch německých snah vyčlenit se z nově vzniklého Československa, v němž se čeští Němci vlastně ocitly proti své vůli, působil v Bílině v letech 1918 a 1919 na obranu německých obyvatel a jejich zájmu Volkswehr. Někteří bílinští Němci se v den první schůze rakouského Národního shromáždění, 4. března 1919, zúčastnili v Teplicích generální stávky a protivládních demonstrací, které vyhlásili sudetoněmečtí politici. Po skončení mírové konference v Paříži o poválečném uspořádání Evropy byl Volkswehr rozpuštěn. Město mělo v roce 1920 už více než devět tisíc obyvatel. V červnu 1920 byla v Bílině pořádána výstava vlasteneckých umělců. Nacionálně zaměřená výstava přinesla práce dnes již neznámých německých malířů. Vedle obrazu zde byly vystaveny obecní kroniky, vlajky, znaky a jiné umělecké předměty ze severočeských obcí a měst. Výstava podobného charakteru se konala v prostorách radnice i v září roku 1932. Výstava Severní Čechy 1520 - 1680 byla instalována ve spolupráci se severočeskými musejními spolky a musei. Nejlidovější a nejoblíbenější zábavou první poloviny dvacátého století byl i v Bílině film. První bílinské kino Welt (dnešní kino Hvězda), nebo také Kino invalidů, bylo postaveno těsně po skončení první světové války. Budovu vyprojektoval ing. Maxmilián Duchoslav, povolení na realizaci stavby bylo vydán roku 1921 a již 1. června 1922 bylo kino zprovozněno. Kino invalidů se nazývalo, neboť se na jeho výstavbě tehdy podílela Družina válečných vysloužilců v Bílině. V prosinci roku 1937 bylo v Bílině otevřeno druhé kino pod názvem Metro. K tradici města patřilo každoroční pořádání Goethových oslav.V roce 1920 bílinští Němci vytvořili s dosavadní lidové knihovny knihovnu městskou, v následujícím roce v Bílině začalo na městské radnici pracovat vlastivědné museum. V roce 1923 vznikla z jejich iniciativy ve městě pomocná škola, roku 1935 se ustavilo vlastivědné museum na Újezdě a v roce 1937 bylo v Bílině otevřeno německé sportovní zařízení DFK (Německý fotbalový klub).

Kulturní život tohoto malého podkrušnohorského města byl rozhodně bohatý a rozmanitý. Je velká škoda, že celkový obraz kultury města je zkreslen faktem, že místní tisk zachycoval z česko-německé kultury výhradně její německou část. Kulturní podniky českých spolků a vůbec všechny české akce jsou zásadně ignorovány, obzvláště po roce 1918, kdy Biliner Zeitung otiskuje pouze úřední zprávy českých úřadů, ale nic víc. České obyvatelstvo jako by neexistovalo, o jeho snaze se prosadit v Bílině najdeme velmi sporadické zprávy z krizových situací a střetů, ale už nic o jeho společenských a kulturních aktivitách. Protože zde žádné české noviny nevycházely, zůstávají Biela Zeitung a Biliner Zeitung jedinými prameny a lze předpokládat, že se české obyvatelstvo řady německých zábav a oslav zúčastňovalo.V první polovině dvacátého století v Bílině fungovala malá židovská synagoga (v letech 1895 až 1938) v bývalém obytném domě na dnešní Teplické ulici. Donedávna se tato budova nacházela ve velmi špatném stavu, díky soukromému vlastníkovi však v současnosti prochází celkovou rekonstrukcí a stává se opět obytným domem (2004). V roce 1937 byla v Bílině postavena druhá česká škola na Havířské ulici v městské čtvrti Srbsko. Struktura podniků a poskytovaných služeb občanům byla v Bílině v porovnání s ostatními městy její velikosti v meziválečné době poměrně slušná. Ve městě například fungovaly tři knihtiskárny, továrna na parkety, malá porcelánka, postavená již roku 1841, dále výroba hospodářských strojů, mydlárna, parní mlékárna, dva mlýny, cihelna, výrobna magnetu, jirchárna, pivovar, doly, pobočka banky, česká záložna, okresní hospodářská záložna, dvě další záložny, městská nemocnice, chirurgický ústav, lázně Bílina-Kyselka, odborná pokračovací škola a v Bílině-Chudeřicích kasárna a sklárna.Bílina až do roku 1937 neměla střední školu. Žáci dojížděli do Mostu, Duchcova nebo Teplic. Čeští hraničáři poukazovali na potřebnost střední školy v Bílině. Ústřední matice školská, ve snaze posílit Čechy v pohraničí, zřídila počátkem školního roku 1937/38 spolkový koedukační učitelský ústav, který zanikl obsazením pohraničí 10. 10. 1938. Po osvobození v roce 1945 učitelský ústav již nebyl obnoven.O národnostních třenicích svědčí také nepřátelství mezi českým a německým hasičským sborem, které trvalo po celou dobu první Československé republiky, mezi lety 1918 až 1938. Český a německý hasičský spolek spolu soupeřily. Nevraživost šla tak daleko, že městský úřad musel stanovit, kdo kdy má jet požáry hasit. Určení, kdo bude hasit v sudých a kdo v lichých týdnech ale stejně oba hasičské sbory nedodržovaly a spory přetrvávaly.Čestným občanem Bíliny byl u příležitosti svých 52. narozenin v květnu 1936 jmenován i druhý president ČSR Edvard Beneš, diplom o občanství si president Beneš převzal osobně z rukou starosty Bíliny na Pražském hradě. Jedním z východisek hospodářské krize počátku třicátých let měl být rozvoj lázeňství, turistiky a vůbec propagace města jako vhodného místa pro rekreaci. Převážně hlubinná těžba uhlí neměla ještě na životní prostředí ve městě a okolí velký vliv. Bylo postaveno moderní lázeňské koupaliště, zahradní restaurace, sportovní stadion a turistická chata na úpatí Bořeně. Roku 1937 se čestnou občankou Bíliny stala první dáma republiky, paní Hana Benešová, a to za zásluhy o zmírnění bídy v tomto kraji v době krize. Nadcházející tryzna za zemřelého presidenta T.G. Masaryka a oslavy osmdesátin Zdenka Lobkowicze byly bohužel posledními společnými akcemi Čechů a Němců v Bílině. "Fašistický stát a totalitní stát jsou pro nás utopií. Znamenají hrob národnostních menšin. Lid potřebuje mír. Mír mezi stranami a mír mezi lidmi." - tak si soužití demokratického Československa se Sudeto německou stranou představoval ještě 28. října 1934 ředitel školy Ernst Köhler. Celý rok 1938 zde, ještě o poznání více než ve vnitrozemí, probíhal ve zjitřené atmosféře, což se nutně projevilo na náladách a postojích většiny sudetských Němců, tedy i Němců bílinských. Bílinští Němci tak v březnu nijak neskrývali radost z anšlusu Rakouska hitlerovským Německem a v dubnu plně podpořili nepatřičné Karlovarské požadavky Konrada Henleina vůči naší vládě. Velmi krátkou stabilizaci situace přinesla květnová částečná mobilizace, vyhlášená na ochranu regulérnosti komunálních voleb, ve kterých podobně jako v předcházejících parlamentních volbách i v Bílině suverénně zvítězila Sudetoněmecká strana, i na základě nepodložených zpráv o údajném stahování německých vojsk k českému pohraničí. Byl to však jen pověstný klid před bouří, v létě napětí znovu vzrůstalo. „Bald Hitler Flagges fliegen hat auf den jeden Straßen, die Sklaverei nicht mehr lange dauern“ - "Brzy již zavlají Hitlerovy vlajky po všech ulicích, otroctví již dlouho nepotrvá", bylo hlavní krédo redaktorů bílinských novin.

Zprostředkovatelská mise britského lorda Waltera Runcimana, se ve své politice usmiřování, bez ohledu na skutečný stav věci, postavila na stranu sudetských Němců a doporučila Československu odstoupit české pohraničí Německu. Sudetoněmecká strana vytrvale odmítala vládní i presidentovy plány na řešení sudetoněmecké otázky. 12. září 1938 pronesl Hitler na sjezdu NSDAP výrazně protičeskoslovenský projev spojený s osobním útokem na presidenta Beneše, který se stal pro SdP impulsem k pokusu o puč. Nepokoje byly ale potlačeny, Sudetoněmecká strana zakázána a v pohraničí bylo vyhlášeno stanné právo. 17. září vznikl Sudetendeutschen Freikorps (Sudetoněmecký dobrovolnický sbor), jehož cílem byly záškodnické akce v Sudetech. Tato, nejen z dnešního pohledu, čistě teroristická, organizace samozřejmě působila i na Bílinsku a usilovně se všemi prostředky snažila se zdejší Čechy přinutit k nedobrovolnému odchodu do českého vnitrozemí.

23. září byla československá vláda pod nátlakem krachu spojeneckých svazků a vnitřního napětí donucena vyhlásit všeobecnou mobilizaci branných sil. Francie se na základě nehorázných Hitlerových Bad Godesberských požadavků mobilizaci uvítala. Británie však prohlásila, že není povinna přijít Československu na pomoc. Schylovalo se k válce. Doslova katastrofu pro bílinské Čechy představovala Mnichovská konference evropských mocností, která nadiktovala Československu odstoupit Sudety Německu. Někteří čeští občané z obavy o následující vývoj situace utekli do vnitrozemí, v Bílině jich přesto většina zůstala.

Narodila jsem se v roce 1918 ve Vražkově. V roce 1935 jsem se přestěhovala do Bíliny s rodinou, u níž jsem sloužila jako pomocnice v domácnosti. V roce 1938 jsem se provdala za sladovnického dělníka tamního pivovaru. Odešla jsem ze služby a věnovala se vlastní domácnosti.

V Bílině se poměry a národnostní spory přiostřily až v roce 1938. Příslušníci nacistických korporací provokovali naše lidi a vyvolávali potyčky. Češi pak omezovali vycházení z domů jen na nezbytné případy. Během roku 1938 se nacistické provokace stupňovaly a nacistické vedení pořádalo častější srazy s průvody městem a vyhrožovalo nám, Čechům. K naší obraně měli příslušníci české policie a armády jen omezené možnosti. Také můj manžel byl povolán do armády, a proto k nám přijela matka z Vražkova. Sílící nenávist většiny německého obyvatelstva nás přesvědčovala, že nám nezbývá, než opustit pohraničí a odejít do vnitrozemí. Někdy koncem září – počátkem října jsem se náhodou dověděla, že již o půlnoci nás obsadí německá armáda. Odpoledne jsem zahlédla nákladní auto, které – částečně naložené – se chystalo k odjezdu do vnitrozemí. Obrátila jsem se na řidiče, a ten byl ochoten odvést i naše bytové zařízení. Naložili jsme je a má matka jela s nimi, já musela ještě něco zařídit a odjela jsem pak posledním vlakem v noci. Jeli jsme k mým rodičům, kde jsme pak pobyli až do roku 1941.

Marie Balatá, tehdy Bílina

9. října 1938 do Bíliny triumfálně vjely jednotky Wehrmachtu a na Masarykově (dnes Mírovém) náměstí, vzápětí, po vzoru většiny měst ve vlastním Německu, přejmenovaném na Adolf Hitler Platz, se konalo velkolepé představení vojenské hudby a oslava připojení Bíliny (něm. Bilin) k Velkoněmecké říši. Jak příjezd Wehrmachtu do Bíliny vypadal? Německou armádu uvítali zvony, vlajkami vyzdobené ulice a jásající davy německých starousedlíků. Krátce před příjezdem Wehrmachtu opustili Bílinu čeští státní úředníci, československá armáda, finanční stráž a Stráž obrany státu, kteří tu ještě v září budovali obranné pozice kolem řeky Bíliny.

BÍLINA v nacistickém Německu 1938 - 1945; druhá světová válka ve městě

Podle požadavku Mnichovské dohody byla v neděli 9. října 1938 Bílina obsazena motorizovaným plukem č. 7/69 divize Hamburg. Správa města přešla zcela do rukou členů Sudetoněmecké strany, čeští občané byly z účasti na samosprávě města pochopitelně zcela vyloučeni. České spolky a školy byly zrušeny. Podle údajů k 25. října 1938 město po připojení k říši opustilo 747 Čechů a 40 židovských obyvatel města. Zůstávalo zde 2 773 Čechů, z nichž si část zachovala věrnost k Československé republice. V prosincových volbách roku 1938 dalo závratných 99,8 procenta bílinských voličů (podobnost s výsledky pozdějších komunistických voleb není náhodná) hlas Adolfu Hitlerovi, jen zanedbatelných 29 voličů vyjádřilo svůj nesouhlasný postoj. Od počátku následujícího roku vstoupil v Bílině v platnost německý obecní řád z 30. ledna 1935, ve druhé části doplněný platnými ustanoveními po vytvoření Velkoněmecké říše s přihlédnutím k připojení sudetoněmeckého území. Jeho základní ideou byla naprostá podmíněnost městské správy Hitlerovy NSDAP. Starostou města zůstal Ortsleiter SdP Rudolf Stierl. Již do konce roku 1938 byly do soukromých podniků a živností dosazeni tzv. vnucení správci (Treutänder), kteří v nich zastupovali zájem říše. Arizována byla továrna na koberce Klein, vnuceným správcem lobkowiczského majetku byl jmenován teplický advokát JUDr. Norbert Dolhaff. Československu nakloněný Ferdinand Zdenko Lobkowicz 26. prosince 1938 umírá. Majetek českých stran a spolků byl zabaven, organizace rozpuštěny. České školy byly uzavřeny, v hostincích se nesmělo mluvit česky. Do konce roku 1938 stihla Bílinu opustit většina Židů. Ty, kteří zůstali, čekalo vyvlastnění obchodů a zabavování majetku. Za nadávek a kopanců museli Židé v listopadu 1938 čistit ulice města. Synagoga v Teplické ulici byla přeměněna na klubovnu nacistické organisace Volkwohlfahrt-Winterhilfswerk (zimní pomoc). Poslední bílinský rabín PhDr. A. Hirsch-Teller byl již v říjnu 1938 zatčen a deportován do koncentračního tábora, kde zahynul.

Podobně jako v jiných městech i v Bílině se stále citelněji začal projevovat úbytek německých mužů, které pohlcovala válka. Bílinské úřady se dožadovaly trvalého přidělení většího počtu zahraničních dělníků a válečných zajatců. Z cizí pracovní síly, podvyživené nedostatečným přídělem potravin, špatně oblečené a obuté, hromadně ubytované v nouzových ubikacích, se snažili nacisté vyždímat co nejvyšší pracovní výkon. Přístup nacistické správy k zajatcům byl rasově a politicky diferencovaný. Zatímco francouzští zajatci měli po pracovní době poměrně volný pohyb po městě, sovětští váleční zajatci měli v Bílině podmínky srovnatelné s koncentračním táborem. Byli nasazováni na nejhorší práce bez ochranných pomůcek, za náletů nesměli používat protiletecké kryty. Vedle válečných zajatců vykonávalo na Bílinsku nucené práce během II. světové války několik tisíc civilních osob, zavlečených z Polska, Ukrajiny a Běloruska, označovaných jako "ostarbeiteři".  "Ostarbeiteři" Měli poněkud snesitelnější životní podmínky, které jim umožňovaly alespoň přežít. O nadřazeném a přezíravém postoji nacistické správy svědčí i skutečnost, že se vesměs nedochovala písemná evidence zavlečených pracovníků. Za války platila na území Německa a na okupovaných územích pracovní povinnost. Pracovní úřad mohl příkazem provést tzv. "totální nasazení" (Totaleinsatz) na práci kdekoliv v Německu, jehož částí byla v letech 1938-1945 v rámci Sudetské župy i Bílina. Do Bíliny se takto dostalo několik desítek pracovníků z Protektorátu. Totálně nasazení Češi měli dvanáctihodinovou pracovní dobu, pobírali řádnou mzdu, po zaměstnání se mohli volně pohybovat, bydleli buď na hromadných ubytovnách v blízkosti závodů nebo si mohli vyhledat podnájem. Pouze při návštěvách Protektorátu museli mít zvláštní propustku.

Na podzim 1938 bylo zrušeno české školství. České děti mohly navštěvovat pouze německé obecné a měšťanské školy, případně se vyučit řemeslu. Výjimkou bylo několik českých studentů německých středních škol, kteří byli přijati ještě před 9. říjnem 1938. Tito studenti mohli školy dokončit. V počátcích okupace byl nežádoucí např. český hovor na veřejných prostranstvích. Došlo ke zrušení všech českých spolků. V předvečer okupace zbytku republiky 14. března 1939 vytloukaly jednotky SA místním Čechům okna a jinak jim vyhrožovaly. Provozovny českých živnostníků byly úředně zavírány. Nacisté se snažili na Bílinsku důsledně vykořenit české historické tradice. Jednotky SA důsledně Čechy střežili při výročích upálení Mistra Jana Husa a výročích vzniku republiky.

Roku 1941 nacističtí okupanti při rozšiřování křižovatky před pivovarem zbořili špitální kostel svaté Alžběty. Časté pompézní nacistické oslavy a válečné úsilí opět doprovázel pokles životní úrovně, byly zavedeny potravinové lístky. Zjevný nedostatek pracovních sil byl nahrazován prací válečných zajatců a zahraničních dělníků. Lazaret pro válečné zajatce, především pro spojenecké anglické a americké letce, kteří přežili sestřelení svých letadel nad Krušnými horami a Podkrušnohořím a byly přitom dopadeni nacisty, byl zřízen v předválečném hotelu Bellevue, který se tak stal zásobárnou pracovníků pro okolní doly a průmyslové podniky. Nálety spojeneckých angloamerických bombardovacích svazů na blízké závody Hydriawerke v Záluží u Mostu míjely město takřka bez povšimnutí. Jeden nálet přesto Bílinu neminul. Proběhl 16. prosince 1944, kdy při zpátečním letu od chemických závodů shodila letka bomby na okraj Bíliny (toho dne bylo bombardováno území od Mostu až po Ústí nad Labem).

Budovy sklárny Engels a spol. byly těžce poškozeny, zasažen byl důl Emerán v nedalekých Břežánkách, Weimannovy sklárny v Chudeřicích, strážní domky na staré železniční trati Bílina - Duchcov a domy osady Adéla u původního bílinského hlavního nádraží i další objekty na severovýchodním okraji města. Při náletu zahynulo 42 osob, z toho 11 ukrajinských zajatců. Se změnou politické situace v zabraném pohraničí zde pochopitelně docházelo také k přetváření stávající státní správy umístěné v Bílině. Město se stalo součástí Sudetské župy se sídlem v Ústí nad Labem, podle sčítání z roku 1939 zde žilo 9 144 obyvatel. Bílina zůstala okresním městem, říšskou správou byl vytvořen "Landrat Bilin". Kasárna v Chudeřicích se stala sídlem Říšské pracovní služby, bylo zde gestapo, Schutzpolizei a četnictvo. Za nacistické okupace se začalo plánovat sídliště Sudetenland o třiceti domech v městské části Nové Srbsko a začala výstavba na Újezdě, kde nebyla kanalizace ani vodovod. Lázně Kyselka se měly stát předními sudetskými lázněmi, rovnajícími se kvalitou vody lázním ve francouzském Vichy.

Po vypuknutí druhé světové války 1. září 1939 byl ale plánům na rozvoj města konec. Postupně byly zavedeny lístky na potraviny, textil, obuv a další zboží. Pro Wermacht se pořádaly sbírky textilu a lyží, byly zaváděny nedělní směny, prodloužila se pracovní doba. Březen 1940 je dalším ostudným obdobím bílinských Němců. Do Bíliny přijel první transport Poláků, které si místní sedláci za pomoci SA na Žižkově náměstí rozdělovali jako otroky na práci, 250 Poláků zůstalo na práce ve městě. Jak válka pokračovala, válečných zajatců přibývalo. Většina z nich přitom otrocky pracovala v okolních dolech. O opravy ulic, zametání a čištění města se postarali zajatci z Francie. U dolů v Břežánkách, Břešťanech a Ledvicích byly velké tábory pro sovětské, britské a francouzské zajatce. V Bílině byl tábor pro Sověty v Kyselské ulici, pro Francouze pak v Mlýnské ulici a u osady Adéla. Tábory v Kyselské a Mlýnské ulici po válce sloužily jako sběrné tábory pro sudetské Němce určené k odsunu. Postupem doby se Sudety staly útočištěm řady pro říši důležitých závodů, ústavů a institucí. Pracovní štáb Úřadu pro vysokofrekvenční bádání spadající pod říšské ministerstvo letectví byl roku 1943 umístěn v bílinském zámku, kde byla i první rota zeměbraneckého praporu 942, pověřená střežením válečných zajatců. Blížil se rozklad nacistického státu. V lednu 1945 bylo v bílinských školách ubytováno na dva tisíce uprchlíků z Východního Pruska, ještě v březnu však na slavnostním shromáždění přísahali rodiče s dětmi věrnost a lásku vůdci. Od dubna městem projížděly jednotky Wehrmachtu, ulice byly zaplněny stále přijíždějícími uprchlíky z východu. Bílinou prošli i jednotky Vlasovy armády. Koncem války Bílinou procházely transporty litevských a estonských uprchlíků do tábora pro uprchlíky v Lužici. Stoupala panika a rozklad, řada Němců situaci neunesla a spáchala sebevraždu. V době pražského povstání se místní Češi začali intenzivně připravovat na osvobození. 7. května 1945 se nad Bílinou odehrál menší vzdušný souboj. Německý velitel města, akademický malíř Emil Wille, měl sice rozkaz bránit Bílinu za každou cenu, tento fanatický rozkaz však neuposlechl a v ranních hodinách 8. května 1945 předal z vlastní iniciativy město ještě před příjezdem jednotek prvního ukrajinského frontu sovětské Rudé armády do rukou ilegálního českého národního výboru, který se v Bílině utvořil koncem války. Stejně se zachovaltaké starosta města Rudolf Eichhorn. Jednotky RAD a Volksturmu opustily kasárna v Chudeřicích a složily zbraně. Předsedou českého národního výboru byl Josef Ječmen, jeho členy se stali Karel Aubrecht, Josef Ječmen, Josef Čabelka, František Slabý, Václav Fajmann, Rudolf Doksanský, pánové Čedík a Potůček. Zabráním městského úřadu, úřadovny gestapa a policie, poštovního úřadu, soudu, nádraží a dalších budov Čechy pro Bílinu skončila druhá světová válka. Dopoledne se po městě pohybovaly jednotky SS, které pálily na vyvěšené československé nebo bílé vlajky. Kolem 17. hodiny do Bíliny dorazila 63. tanková brigáda 4. gardové tankové armády prvního ukrajinského frontu.

BÍLINA v poválečné době let 1945 až 1948 - Zacházení s Němci

Poválečné období znamenalo pro národnostní složení obyvatel města největší proměnu za několik minulých století. V létě 1945 bylo v Bílině zřízeno Sběrné středisko pro německé obyvatelstvo. V průběhu let 1945 až 1946 byla většina Němců z Bíliny a okolí spolu s většinou jejich českých rodinných příslušníků na základě uplatňované kolektivní odpovědnosti, nešťastně prosazované presidentem Benešem, odsunuta (z německého pohledu vyhnána) do spojeneckých sektorů v Německu. Německé obyvatelstvo očekávalo po kapitulaci říše tvrdou odplatu. Domnívalo se, že trest stihne hlavní a nesporné aktéry příkoří na Češích. Rozsah a provedení odplaty však zdaleka přesáhly jejich očekávání. Brutalita trestu překročila rozměry spravedlivé odplaty. Odsun provázely svévolné popravy, bití, mučení, znásilňování a rabování, které navazovaly na zločiny nacistů, nebo je v některých ohledech (týrání starých lidí, zabíjení dětí) dokonce překonávaly. České pohraničí, v němž Bílina leží, se na dlouhou dobu stalo rájem sadistů, ať už uniformovaných nebo narychlo vybavených páskou revolučních gard. Teror se mnohdy odehrával pod ochranou "vyššího zájmu" jako nástroj nastolení nových poměrů, které předjímaly blížící se komunistickou totalitu. Hlavním garantem vypořádání se s Němci byla KSČ, která se mohla spolehnout na Rudou armádu. Odplata stihla řadu skutečných zločinců a nacistických aktivistů, jejich vinu ale neposuzoval žádný legitimní soud. Nepochybně však bylo o život připraveno a týrání vystaveno také velké množství neprávem obviněných, ba zcela nevinných osob, které se staly obětí rasové nenávisti naruby, ziskuchtivosti či prostě jen zvrácené chuti zabíjet. V nekontrolovaném, tzv. divokém, odsunu muselo Bílinu už v červnu 1945 s nejnutnějším majetkem limitovaném padesáti kilogramy na osobu opustit 867 lidí. I ostatní němečtí občané opouštěli své dosavadní domovy povětšinou s minimem osobních věcí. Hrůzné masakry se v Bílině na rozdíl od mnohých jiných českých (Postoloprty, Ústí nad Labem) a moravských (pochod Němců z Brna) měst nekonaly.

Veřejné popravy se však v Bílině uskutečnily. V průběhu již zmíněného měsíce června 1945 bylo v Bílině popraveno zhruba 120 sudetských Němců. v létě 1945. Zpravodajský důstojník dislokovaného útvaru poručík v záloze Ladislav Toporcer (slovenské národnosti) spolu s poručíkem Markem svévolně zajišťovali Němce a dopouštěli se na nich násilností a to také na osobách, u kterých národnost nebyla prokázána. Důstojníci tehdejšího Obranného bezpečnostního zpravodajství měli podle archivních materiálů a vzpomínek nepřímých svědků popravit desítky civilních obyvatel německé i české národnosti. Popravy se měly uskutečnit ve sklepení tehdejšího Okresního soudu a Rittigovy vily. V noci pak měly být ostatky těl převezeny na Městský hřbitov, kde měly být zakopány v hromadných hrobech. Šlo o německé obyvatele a bohaté české sedláky nebo podnikatele. Jejich majetek byl pak rozkraden příslušníky OBZ. Únor 1948, převzetí moci komunisty,  ale vyšetřování zabránil. Zatykač za vraždy civilistů byl v roce 1947 vydán i na Toporcera a Marka, únorový komunistický puč roku 1948 ale potrestání viníků znemožnil.  Nicméně, již v lednu 1946 předložila ministerstva spravedlnosti a obrany předlohu zákona o prodloužení beztrestnosti od 30. 9. 1938 do 28. 10. 1945 v souvislosti s „bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo v souvislosti s ním“. Tyto činy byly kvalifikovány jako „výraz touhy po spravedlivě odplatě“. Šetřené případy byly často přerušovány či zastavovány s výmluvou na nedostatečnost důkazů. Pokud se dotyčné osoby dostaly do vazby, byly následovně propuštěny. Na počátku osmdesátých let byli podle svědků stovky kostí objeveny při stavbě Obřadní síně na Městském hřbitově. Odvezeny byli neznámo kam. O neadekvátnosti zacházení s Němci v českých zemích se bezprostředně po skončení války zmiňoval například i britský tisk. Deník The Observer psal v červnu 1945 o "českém rasismu" a levicový The Guardian konstatoval, že český panslavismus připomíná Hitlerův pangermanismus. Dodatečná válka se vedla proti národu, který byl na hlavu poražen.

Konfiskace majetku se zatím netýkala rodu Lobkowiczů, protože ti rozhodně nebyly vůči nacistům loajální a zachovali si československé občanství. Do Bíliny se současně s odsunem Němců vraceli i někteří čeští starousedlíci. Nevrátili se však všichni, a tak do města přišli noví občané ze všech částí Československa, většinou z české části republiky, mezi nově příchozí se však zařadilo i nemnoho Slováků. Oproti předválečnému stavu se do Bíliny přistěhovala řada Romů. V roce 1947 tak v Bílině žilo přes devět tisíc českých obyvatel, ve městě zůstalo jen něco málo přes 1 000 Němců zbavených základních občanských práv. Město odchodem sudetských Němců ztratilo více jak dva tisíce obyvatel-starousedlíků, což pro něj byla velká rána. Z tisíce žádostí Němců o československé státní občanství bylo kladně vyřízeno jen málo. Z lidského hlediska lze důvody odsunu z ohledem na tehdejší poválečnou atmosféru pochopit, je nutné si ovšem přiznat, že i při vědomí všech válečných ponížení a zvěrstev, byl tento akt znakem politicky podbarvené lidské pomstychtivosti. Zejména absence německého kulturního života, ale nejen jeho, pro Bílinu do budoucna znamenala citelnou ztrátu. Je zřejmé, že veškeré události poválečných let byly doprovázeny úmyslem vymazat německou stopu z českých dějin. V létě 1945 byl profesor Josef Kohout místními orgány pověřen, aby jednal s ministerstvem školství a zemskou školní radou o zřízení gymnázia. Usnesením zemské školní rady v Praze ze dne 15. července 1945 bylo schváleno otevření státního reálného gymnázia a prof. Kohout byl jmenován prozatímním správcem budoucího ústavu. Ministerstvo školství a osvěty povolilo založení gymnázia výnosem ze dne 7. září 1945. Otevření gymnázia v Bílině naráželo na četné překážky. Ve městě nebyla vhodná školní budova. Jako nejvýhodnější přicházela v úvahu bývalá německá měšťanská škola chlapecká a dívčí v Motalově (nyní Břežánské) ulici postavená v roce 1890, která však neměla vnitřní vybavení. Školní nábytek shořel a sbírky byly zcizeny nebo zničeny cizími vojsky. Přesto už 7. září 1945 byly přijímací zkoušky. Celkem byly otevřeny na počátku školního roku 1945/46 čtyři třídy, které měly celkem 64 žáky. Továrník Weimann se  z exilu prozíravě nevrátil. Jeho sklárna byla pod názvem sklárna Union znárodněna a v menších provozovnách tentokrát působili čeští národní správci. Znovuotevřen byl hotel London, komfortně vybavený nábytkem z nejmenovaného severočeského zámku, zprovozněny byly lázně na Kyselce. Společnost byla následkem prožitého válečného traumatu silně hodnotově deformována. Jaro 1946 odkrylo všechny karty. Ač zde měly celkem silné pozice sociální demokraté, nejsilnější předvolební aktivitu vyvíjela KSČ. V náboru získala stovky nových členů, lidé komunisty, slibující lepší svět bez chudoby, nadšeně podporovali, málokdo prokoukl jejich zlovolné úmysly. Ve volbách do parlamentu získali komunisté v Bílině rovných padesát procent hlasů voličů. Cesta k únorovému puči byla otevřena.

BÍLINA v totalitním komunistickém režimu let 1948 až 1989

Už 21. února 1948 byl v Bílině ustaven Okresní akční výbor národní fronty s cílem očistit veřejný a politický život od reakce, rozuměj zbavit se demokratů. Národní socialisté se na akčním výboru podílet nechtěli, sociální demokraté se rozmýšleli a 24. února 1948 se do akčních výborů zapojili. "Rubikon byl překročen". Jedinou reálnou silou zůstali, pod hrozbou vypuknutí občanské války adresované presidentu Benešovi, komunisté. Pokud situaci odlehčíme, tak na novou politickou realitu doplatil okresní myslivecký spolek, který byl rozpuštěn jako organizace odporující svou činností zásadám lidově demokratického zřízení. Problémy však začali mít všichni nekomunisté. V dubnu 1948 byla většina bílinských Němců, kteří přečkali odsun, rozptýlena do vnitrozemí. Manifestace věrnosti a oddanosti totalitnímu režimu, oslavy a brigády, tolik vysmívané ve vztahu k nacistickému Německu, se bohužel příliš často staly vítanou součástí života občanů města. Více než čtyřicet let zločinné komunistické diktatury se v Bílině znatelně, téměř výhradně negativně, podepsalo nejen na lidech, ale také na urbanistické tváři města. Bílina přeskočila z jedné totality do druhé. Pravdou je, že výstavba mnoha nevzhledných panelových sídlišť přinesla velkému počtu obyvatel města na svou dobu poměrně důstojné bydlení, bylo postaveno mnoho škol a zařízení pro předškolní děti. Veškeré soukromé podniky ale byly v Bílině, stejně jako v celé republice, bez náhrady znárodněny, základní a nezpochybnitelná lidská práva bezpříkladně pošlapána, perspektivním oborem s vysokými výdělky a společenskou prestiží se stalo hornictví, které bylo zároveň tahounem ekonomických pětiletek podle sovětské předlohy. Hlavním zaměstnavatelem obyvatel Bíliny se staly povrchové doly v okolí města, čímž byl položen základní kámen budoucím problémům na pracovním trhu.

Nemalá část starého města byla necitlivě zbourána, čímž Bílina ztratila mnoho ze své historické hodnoty. Na místo stržených domů a zrušeného městského parku byla přeložena a necitlivě zregulována řeka Bílina a vybudována hlavní silnice na trase z Teplic do Mostu, dnešní Bílinská ulice. V další části Bíliny bylo místo původní zástavby vystavěno panelové Sídliště u nového nádraží a autobusové nádraží. Ve směru na Prahu byla rozšířena komunikace a postavena administrativní budova Velkolomu Maxim Gorkij (tzv. Pentagon, nebo také Bílý dům), dnes sídlo SD a.s., Dolů Bílina. Rodu Lobkowiczů byl uloupen jejich majetek, na zámku se usídlily nejprve vojáci a poté státní statky a část regionálního musea. Městský pivovar byl po zprovoznění většího a modernějšího pivovaru v Mostě-Sedleci zrušen a nadále fungoval pouze jako sklad. Ze záměrně neudržovaného kostela sv. Štěpána stojícího naproti škole v Lidické ulici se stala ruina, a tak byl v polovině osmdesátých let stržen. Správní reforma v roce 1960 vzala Bílině okresní úřady a instituce. Lázně na Kyselce byly znárodněny a roku 1953 tendenčně přejmenovány na lázeňskou léčebnu Julia Fučíka. Od roku 1959 zde byl celoroční provoz. Jejich ozdobou rozhodně nebyl dlouhodobě zanedbaný lázeňský park. Postupně byly likvidovány všechny živnosti, které v oblasti služeb direktivně nahradil podnik Veřejných služeb města Bíliny. V polovině padesátých let zde zbylo jen pár drobných podnikatelů - čtyři krejčí, dva obuvníci, kovář, truhlář, zahradník a několik švadlen.

Kvůli důlní činnosti došlo i k přeložení železniční tratě. Ještě v roce 1955 měla Bílina čtyři nádraží: Bílina-Kyselka, Bílina-město, Bílina-hlavní nádraží a Bílina Chudeřice. Počátkem šedesátých let bylo zrušeno nádraží Bílina-město a roku 1962 byla zrušena trať Bílina-Duchcov přes Ledvice. 3. března 1968 přijel na nové bílinské hlavní nádraží po přeložené trati první osobní vlak. Zámek začal, stejně jako zbylá část staré Bíliny, postupně chátrat. Není tajemstvím, že už v průběhu padesátých let patřil k nejrozkradenějším zámkům v zemi. Roku 1951 zámek převzala do užívání armáda, která zde působila až do roku 1956. V zámku měl být depozitář Národního muzea, archeologická expozice a městské muzeum s dlouhodobou tradicí. Roku 1950 se správcem muzea a archivářem města stal Adolf Merten, o rok později se muzeum muselo vystěhovat ze zámku. Provizorní prostory nalezlo na Újezdě, ale pro veřejnost bylo uzavřeno. Roku 1957 se muzeum na zámek vrátilo, byla zde instalována expozice mineralogie a geologie. Pro zamýšlenou budoucí expozici o historii Bíliny se podařilo získat i kompletní kupecký krámek z 19. století. Jsme však v komunistickém Československu, takže je v tom háček, expozice totiž nebyla nikdy realizována. Problémy života v totalitní společnosti, spojeným například s přídělovým systémem na automobily a fronty na průmyslové zboží, které bylo na západě běžným sortimentem obchodů umocňovali nespokojenost většiny občanů s politickým vývojem.

Je nadmíru zarážející, ne-li přímo ostudné, když se na webu Městské knihovny v Bílině v kontextu prezentace starých fotografií (zde) k době komunistické nesvobody objeví tento text: „Výstavba prvního sídliště, tzv. Panelového sídliště, je zdokumentována opravdu krásně. V šedesátých letech to byla jistě dobová pýcha. Fotografie zachycují hezké nové domy, které lemuje zastřešená síť obchodů. Před nimi zeleň, upravené travnaté plochy s fontánkami a kolem spousta hrajících si dětí a sedících lidí na lavičkách. Obraz té neuspěchané a lidské doby“. Ona neuspěchaná a lidská (sic!) doba byla plná zákazů, postihů, křivd, udavačství a zločinů páchaných jménem pokřivené státní ideologie.

I Bílina na konci šedesátých let zažila veřejné debaty o demokratizaci společnosti, roku 1968 byla obnovena tradice letních skautských táborů. Na jaře 1968 Bílinu navštívila britská delegace. Také návštěva skupiny francouzských železničářů z města Áles na podzim 1967 měla svůj výsledek. Na jaře 1968 bylo Bílině nabídnuto partnerství mezi oběma městy a pozvání k návštěvě. Je přirozené, že tehdy měli na radnici v Áles většinu francouzští komunisté. Proto partnerství nenarušil ani vývoj československé společnosti po srpnu 1968. Roku 1969 ve Francii tehdejší předseda městského národního výboru Zavřel dohodl kromě jiného výměnné pobyty dětí, roku 1970 naopak přijeli do Bíliny Francouzi.

Začalo potlačování společenského života a morální devastace obyvatel země nechvalně známé pod názvem normalizace (oficiální termín zněl "konsolidace společnosti"). Od roku 1980 je Újezd úřední pojmenován správním termínem "Újezdské předměstí". V půli listopadu 1948 převzalo osazenstvo dolu Maxim Gorkij v Bílině patronát nad gymnasiem a od března následujícího roku neslo bizardní název Gymnázium Maxima Gorkého. Zlom ve vývoji gymnázia nastal v roce 1953, kdy dostalo označení jedenáctiletá střední škola. Byl to jeden z podivuhodných pokusů tehdejšího ministra školství Zdeňka Nejedlého. Další změna nastala v roce 1961, kdy se z jedenáctiletky stala střední všeobecně vzdělávací škola. V roce 1968 byla otevřena dívčí odborná škola (dvouletá). Prostory se získaly tím, že byla otevřena 27 třídní škola na Teplickém předměstí. 6. až 9. třídy byly přeloženy na základní devítiletou školu v Lidické ulici. Škola se stala opět gymnáziem a do uvolněných prostorů byl převeden z Teplic učební obor kuchař-číšník. Gymnázium a učňovská škola vedle sebe koexistovaly do roku 1987. Od tohoto roku je celá budova využívána pouze gymnáziem.