Zdejší minerální voda se užívala k léčebným účelům odedávna. Kronikář Václav Hájek z Libočan vypráví o tom, jak čeledín vladyky Košťála objevil léčivý pramen. Dále hovoří o bájných přemyslovských knížatech Nezamyslovi, Mnatovi a Vojenovi, kteří údajně povolávali horníky ze Slaného, aby odpařovali z minerální vody vřídelní soli. Hájkovy smyšlenky svědčí o tom, že v šestnáctém století, kdy psal svou kroniku, byly bílinské prameny obecně známy a používány.Historicky první písemné záznamy o využívání bílinské kyselky se objevují v pramenech k roku 1607, tedy nedlouho před vypuknutím třicetileté války. Právě následkem válečných událostí v první polovině 17. století a následnými opatřeními směřujícími k obnovení normálního života ve městě se na léčivé prameny dočasně pozapomnělo.
V roce 1513 král Vladislav II. Jagellonský zrušil lenní závislost bílinského hradu a potvrdil Lobkowiczům držení hradu. Děpold z Lobkovic bílinským měšťanům již dříve platná privilegia. Ještě začátkem 18. století se odebírala bílinská kyselka z nedostatku pitné vody i pro domácí potřebu. Teprve roku 1761 byla očištěna od "divokých vod". Do reservoárů z pískovcových kamenů byly svedeny všechny tři tehdejší prameny kyselky a tyto obehnány zdí. O dvě desetiletí později měla již bílinská kyselka odběratele doma i v cizině a jejich počet stále rostl. Pro zvládnutí zvyšujícího se odbytu byl postaven nový dům - balírna a expedice. Kníže František Josef z Lobkovic, majitel Bíliny provedl nákladné adaptace pramenů. K okrášlení prostředí pokryl pramen vkusným templem, neseným čtyřmi sloupy.
Od roku 1782 byly známy léčebné vlastnosti minerální vody, jak o tom svědčí původní latinský nápis na mramorové desce zasazené v čele lázeňské terasy. Věhlas kyselky přispěl k jejímu rozšíření do řady evropských zemí. V roce 1786 bylo rozesláno 42 000 džbánků, v roce 1850 již 109 559 džbánků a v roce 1900 to bylo 4 315 307 džbánků. Byla postavena hrnčírna, ve které se tyto džbánky vyráběly. Z této doby pocházejí také některé lázeňské budovy. velký podíl na rozvoji a využití minerálních zdrojů měli vědci Dr. F. A. Reus, později jeho syn A. F. Reus. První z uváděných byl geolog a později balneolog, autor řady odborných knih. Jeho syn, mineralog, lékař, profesor na univerzitě v Praze a ve Vídni, působil později v Bílině jako lázeňský lékař. Řadou provedených rozborů přispěli k odbornému využití minerální vody, která je i dnes známa pod názvem Bílinská kyselka.
Lékaři už tehdy doporučovali Bílinskou kyselku při nemocech dýchacích cest, při záduše, při počátečním stadiu onemocnění tuberkulozou plic, při onemocnění ledvin a močových cest, zvláště pak při výskytu kamenů i písku, dále revmatismu a v neposlední řadě při poruchách nervového systému, jako při hysterii a hypochondrii. Rozesílka Bílinské kyselky a Zaječické hořké vody je zobrazena podle zápisů v hlavní knize, list B za léta 1797 - 1802 na přiložené kopii mapky. Uvedená hlavní kniha se uchovala a je uložena ve státním archivu v Litoměřicích. Obchodní aktivity Bílinské kyselky jsou však prokazatelně doloženy v archiáliích rodu Lobkowiczů již od roku 1664. Například s tehdejším ruským carstvím obchodoval podnik již na přelomu 18. a 19. století. Dodávky kyselky do Moskvy realizovali v období 1798 až 1802 pánové M. A. Bollmann a Zenker & Colley. Do Petrohradu zajišťovali export v téže době Johan Asmus Kranse a Dr. Christian Thal. Z tohoto důvodu si nechala společnost ochránit pro tento trh značku a výrobek v roce 1910.
O nové zachycení pramenů kyselky se roku 1712 zasadila kněžna Eleonora z Lobkowicz. V té době již stály v dnešním parku na Kyselce první lázeňské budovy a v tam ní hrnčírně se plnila voda do hliněných džbánků, které byly zalévány voskem, baleny do beden a rozesílány do okolí i do zahraničí (písemné zprávy o tom jsou v archivu z roku 1667).Přesto se ještě začátkem 18. století odebírala bílinská kyselka z nedostatku pitné vody i pro domácí potřebu. Roku 1723 došlo k zachycení nejvýznamnějšího minerálního pramene bílinské kyselky, pramene Josef do mělké jímky. Nadále však docházelo k jejímu míšení se s normální vodou. Stávající stav přestal v souvislosti s perspektivním rozvojem lázeňství za pár desítek let vyhovovat a tak došlo roku 1761 ke kompletnímu vyčištění pramenů od „divokých vod“. Jímky pramenů byly vyzděny kamennými kvádry. Do reservoárů z pískovcových kamenů byly svedeny všechny tři tehdejší prameny kyselky a tyto obehnány zdí. Nájemcem bílinských pramenů se tehdy stal Georg Schwab. O dvě desetiletí později měla již bílinská kyselka odběratele doma i v cizině a jejich počet nadále rostl. Roku 1779 dosahovala produkce bílinské kyselky 2 698 hliněných džbánů. Pro zvládnutí zvyšujícího se odbytu byl roku 1781 v blízkosti pramenů postaven nový dům - balírna a expedice. Kníže František Josef z Lobkovic, majitel Bíliny, provedl další nákladné adaptace pramenů. K okrášlení prostředí nechal pokrýt pramen vkusným templem, neseným čtyřmi sloupy. Ve stejném roce čítala produkce bílinské kyselky již 9 144 hliněných džbánů ročně. Během velmi krátké doby dvou let tak došlo k výraznému nárůstu produkce léčivé vody. Roku 1782 byla do čela nově zbudované lázeňské terasy zasazena deska s výkladem léčebných vlastností minerální vody, jak o tom svědčí původní latinský nápis na mramorovém podkladu. Věhlas kyselky přispěl k jejímu rozšíření do řady evropských zemí. Díky tomu bylo v roce 1786 bylo rozesláno zájemcům 42 000 džbánků Kyselky. Osmdesátá léta 18. století jsou pro bílinskou kyselku šťastným obdobím, roku 1788 vyšlo pojednání Reussovo pojednání o bílinské kyselce, které bílinskou kyselku proslavilo v celé Evropě. Lázeňský areál v této době dostával svou první ucelenou stavební podobu. Kromě obestavění Josefova pramene zde byla postavena jednopatrová lázeňská ubytovna. Badatel, Reussovi: Dr. Franz Ambros Reus, později jeho syn Augustin F. Reus, měli velký podíl na rozvoji a využití minerálních zdrojů. První z uváděných byl geolog a později balneolog, autor řady odborných knih. Jeho syn, mineralog, lékař, profesor na univerzitě v Praze a ve Vídni, působil později v Bílině jako lázeňský lékař. Řadou provedených rozborů přispěli k odbornému využití minerální vody, která je i dnes známa pod názvem Bílinská kyselka. Lékaři už tehdy doporučovali Bílinskou kyselku při nemocech dýchacích cest, při záduše, při počátečním stadiu onemocnění tuberkulózou plic, při onemocnění ledvin a močových cest, zvláště pak při výskytu kamenů i písku, dále revmatismu a v neposlední řadě při poruchách nervového systému, jako při hysterii a hypochondrii. Rozesílka Bílinské kyselky a Zaječické hořké vody je zobrazena podle zápisů v hlavní knize, list B za léta 1797 - 1802 na přiložené kopii mapky. Uvedená hlavní kniha se uchovala a je uložena ve státním archivu v Litoměřicích. Obchodní aktivity Bílinské kyselky jsou však prokazatelně doloženy v archiváliích rodu Lobkowiczů již od roku 1664. Například s tehdejším ruským carstvím obchodoval podnik již na přelomu 18. a 19. století. Dodávky kyselky do Moskvy realizovali v období 1798 až 1802 pánové M. A. Bollmann a Zenker & Colley. Do Sankt Peterburgu zajišťovali export v téže době Johan Asmus Kranse a Dr. Christian Thal. Lobkowiczká společnost si nechala ochránit pro tento trh značku a výrobek za podivuhodně dlouhou řádku let, stalo se tak až roku 1910. Rok 1789 znamenal pro knížecí rod Lobkowiczů v oblasti bílinských lázní neočekávanou finanční zátěž, neboť při průtrži mračen byly poškozeny jímky pramenů a musela být provedena jejich další rekonstrukce. Druhé desetiletí 19. století znamenalo v rozvoji bílinských lázní další významný mezník. Mezi lety 1810 až 1820 byly objeveny a zachyceny další prameny - Karolína a Obecní. Záběr bílinských lázní se postupně rozšířil. Bílinské lázně se v devatenáctém století dále rozrůstaly, avšak vždy žily ve stínu slavnějších lázní v Teplicích. Navštívila je řada význačných osobností. V roce 1791 například velký přírodovědecký badatel a cestovatel Alexander von Humbold. V letech 1810 až 1813 přijížděl do Bíliny, obvykle z Teplic, slavný německý básník, spisovatel a filosof Johann Wolfgang Goethe. V roce 1812 Goethe do Bíliny přilákal dokonce nejslavnějšího hudebního skladatele všech dob Ludwiga van Beethovena, který se léčil v teplických lázních. K roku 1840 je doloženo zahájení výroby a prodeje pastilek, vyráběných ze solí získávaných odpařováním minerální vody. Po delší době byla roku 1852 provedena rekonstrukce jímek u léčivých pramenů, o tři roky později byl veřejnosti zpřístupněn rozlehlý lázeňský park, jenž nahradil dosavadní louky a pastviny. Koncem padesátých let se v průběhu dvou let (1856 – 1858) produkce bílinské kyselky téměř zdvojnásobila ze 170 tisíc na 250 tisíc lahví ročně. Ještě lépe si nárůst uvědomíme, pokud přihlédneme k počtu vypravených džbánků roku 1850 – produkce 109 559 kusů. Stavební zázemí lázní přestalo vyhovovat zvýšeným nárokům a potřebám, proto knížecí rod Lobkowiczů přistoupil počínaje sedmdesátými lety k rozsáhlé přeměně celého lázeňského areálu. Významným mezníkem pro dostupnost lázní se stalo zavedení železnice do města roku 1874 a dokončení stavby hlavní lázeňské budovy roku 1878. Postavena byla v pseudorenesančním slohu, vybavena byla pokoji pro lázeňské hosty, salonem, čítárnou, lázeňskými kabinami a inhalátorem a také empírovou kolonádou. Budovy jsou dílem architekta Franze Sablicka. Koncem 19. století došlo k rozsáhlejším pracím na zvýšení vydatnosti léčivých pramenů, v lázeňském areálu pokračovala stavební činnost.
V rozmezí let 1886 až 1898 byly prováděny průzkumné práce k zajištění vyšší vydatnosti pramenů spočívající ve vyhloubení 16 šachtic o hloubce 20 metrů. Došlo k objevení Skalního pramene a šachtice propojeny odvodňovací štolou. V rámci tohoto průzkumu vzniká roku 1897 geologická mapa okolí Bíliny Gustava Laubeho. V období 1888 až 1889 byl proveden vrt (z dvanáctimetrové šachtice). který v hloubce 42 metrů zastihl pramen - ten byl nazván jménem Císaře Františka Josefa. Nad pramenem byla vybudována malá kolonáda s vyhlídkou na Bořeň - tzv. Sprundel. Proslulá, v roce 1999 nově zrekonstruovaná, Lesní kavárna, známá pod názvem Kafáč, původně stála na Zemské jubilejní výstavě v Praze, pro kterou byla zhotovena. Po jejím skončení 18. října 1891 byla rozebrána a během následujících dvou let postavena v bílinském lázeňském parku. Jedná se o dřevěný pavilon ve švýcarském stylu. Roku 1898 byl v prostranství před hlavní lázeňskou budovou odhalen pomník významným popularizátorům bílinské kyselky otci a synovi Reussovým. V téže době byla vybudována budova Inhalatoria a poblíž trati nová plnírna minerální vody. Bílinská kyselka nyní, na přelomu 19. a 20. století, kdy byla vyvážena do celého světa, například až do někdejší brazilské metropole Ria de Janeira, dosáhla svého největšího rozmachu. V mezidobí 1903 až 1904 probíhaly rozsáhlé zemní práce o objemu 150 000 m3 mezi pramenem Josef a hlavní lázeňskou budovou kvůli zvýšení vydatnosti pramenů. Park tak dostal nynější podobu. Před vypuknutím první světové války byla roku 1913 vybudována jímací šachtice pramene hluboká 26 metrů. O čtvrt století později, v osudném roce 1938, byla šachtice prohloubena o dalších osm metrů. Schylovalo se k připojení Bíliny k nacistickému Německu a vypuknutí druhé světové války a lázně se ocitly mimo hlavní pozornost. Ani osvobození ukrajinskými vojáky v rámci tehdejší Rudé armády roku 1945 nepřineslo začátek lepších časů a obnovení prosperity lázní z počátku století a dvacátých let. O tři roky později došlo ke komunistickému puči a nastupující režim lázně odebral rodu Lobkowiczů. Jejich vlastník, československý diplomat Maximilian Erwin Lobkowicz, musel odejít do amerického exilu (zemřel roku 1967 v Doveru - stát Massachusetts). Lázně Bílina kyselka začaly pozvolna upadat. Lázně byly pojmenovány podle Julia Fučíka. Ze stáčírny minerálky byl vytvořen národní podník s pobočkou v Zaječicích. Původní léčba horních cest dýchacích musela být ukončena pro stále se zhoršující ovzduší průmyslové oblasti a léčba byla zaměřena na stavy po operacích žaludku a tenkého střeva. Zámecký park a okolí zcela zpustlo. Ke zlepšení situace došlo v 70. letech, kdy byl městu přiznán statut lázeňského města. Došlo k obnově parku, vybudování minigolfu, Lesní kavárna byla obnovena. V lázních se ročně léčilo 2 500 až 3 000 pacientů. Na druhé straně bylo město zahlceno exhalacemi blízké elektrárny a skláren i ze vzdálenějších zdrojů mostecké pánve. Lázně Bílina kyselka neslouží svému účelu, tj. léčebným pobytům pacientů, již od roku 1992.
